tábor 2009| Uterský potok 2009| Velikonoční výprava 2009| Alcazar 2008| Průhonice 2007| Tábor 2007| Roverky 2004| Velikonočka 2003| Amerika 2003| Zimák 2003| Boreč 2002| Vánočka 2001| Sv. Jan 2001| Psí spřeení 2001| Veteráni 2001| Kmenové klání 2001| umava 2001| Brdy 2001| Zimák 2001| ďárské vrchy 2000| |
Tábor 2009
VII a VIII 2009Aneb jak to probíhalo a nakonec i dopadlo?
Během tábora mezi sebou soupeřili tři druinky : Bezejmenní - pod vedením Smígla, Elfíci - pod vedením Ponoky a Stráci Oppida - je vedla Lulu. Druinky se utkaly v osmi bodovaných etapách. Vítezem se staly Bezejmení a měli tak privilegium vyrazit asi s desetiminutovým náskokem, před ostatními, v závěrečné hře. Nakonec Bezejmenní vyhráli a válečným náčelníkem vech keltů se tak stal Smígl.
V průběhu času se také mohla ptáčata stát Bojovníkem, nebo Druidem. Větin z nich obstála jen na prvním stupni (u Bojovníka to byl Válečník, u Druida - Votes) a jen jediné Azoretce se podařilo dosáhnout Druidství.
No a pochopitelně těch nejlepích cen dosáhly ptáčata s nejvíce získanými body. V bodování se promítly etapové hry, přeborníci v různých dovednostech a schopnostech, ale také jak kdo pomáhal během sluby, jak dobře zvládal morseovku a kdo měl dobře uklizeno v tee-pee. Nejvíce bodů získala Azoretka, v těsném závěsu Malina a na třetím místě Nicolas.
Výprava k Uterskému potoku 2009
Fotoalbum Uterský potok 2009(by Plail): http://aliestercrowley.rajce.idnes.cz/Vyprava_do_udoli_Uterskeho_potoka
Pátek
Sraz u klubovny byl v 16.15 a seli jsme se tam jen ve dvou - Já a Ufon. I tak nae kroky vedli na metro a s ním na Hlavní nádraí. Přičem se k nám připojil elva a tak u ve třech, jsme očekávali na nádraí, kdo dalí jetě přijde. Bylo by toti jinak dost pravděpodobné, e výpravu rozpustíme. Natěstí ale dorazila Aneka, Márinka a Stázka. Koupili se tedy lístky a my nasedli do vlaku. Cestou jsme přestupovali hned dvakrát. Nejdříve v Plzni a nakonec v Pňovanech. Z nich nás odvezl malý motoráček do Konstantinových lázní . Sice jsme měli vystupovat a v Bezdruicích , ale během cesty jsme s Ufonem pozměnili trasu. Z vlaku jsme vylezli a za tmy a po modré vyrazili směrem do údolí Úterského potoka. Cesta byla docela zdlouhavá a mnohdy matoucí. Nutno přiznat e jsme se museli párkrát vracet cestou, jen nebyla moc dobře značená. Nakonec jsme ale s úspěchem dorazili a na hrad Falkentejn. Či spíe na místo, kde v dávných dobách stál. V noci toho moc vidět nebylo, ale obraný val byl i po těch stovkách let znatelně znát. Za valem se rozkládala rovinka se stromy vhodnými k táboření. Čemu nasvědčovalo i vybudované ohnitě. Ani chvíli jsme neváhali a li se utábořit. A protoe nebyla nálada na sbírání dřeva, lo se hned spát.
Sobota
Budíček nás sice vzbudil v 8 hodin, ale ptáčata ji byla vzhůru. Sluníčko hezky svítilo a tak jsme si hned zabalili a pustili se do snídaně. Já s Ufonem jsme si uvařili ranní kávu a pak si li prohlédnout místo, kde stál hrad Falkentejn. Nezbylo po něm nic, jen valy připomínající kde hrad stál. Nicméně byl z hradu pěkný pohled do údolí Úterského potoka a tedy na cestu kterou jsme se měli vydat. Ani ne po hodince a půl jsme ji byli na cestě podél potoka. Zelená značka, nás neúnavně vedla údolím, přičem jsme čas od času křiovali potok. Jetě těstí, e byla na Uterském potoce tolik lávek. Cestou jsme míjeli spousty zajímavých míst. 180 let starý smrk jen stál hned v údolí pod Falkentejnem, mnoho různých táboři a předevím ŘOPíky, schovávajících se podél cesty. I přes to, e nae kroky byli pomalé a co kadý bunkr jsme zastavovali, tak ptáčata neustále hudrovala. Kdy u jsme se dostali k ipínu, nabrali rebelantské řeči vrchol - suovala je únava a hlad. My starí jsme na to nebrali ohled a u lesní kaple nabrali vodu. Co bylo nutné, nebo Aneka byla bez vody úplně u od rána (na výpravu si vzala skoro-prázdnou láhev na vodu). Aby se ale neřeklo, e jsme s Ufonem bezcitní, dali jsme si u kaple malou sváču a hned vyli na ipín, kde stojí pěkný kostel a u něj je i vyhlídka do údolí. V obdivování přírody jsme ale nesetrvali dlouho a ubírali jsme se po luté na Guttejn. Ostré klesání do údolí vystřídalo ostré stoupání na Bezemínské hraditě. I zde se dochovaly pouze valy a po celé ploe slovanského hraditě se rozkládal dubový háj. Z vrcholu hraditě byl vidět i Guttejn, starý hrad jen byl naím cílem. Ptáčata ale u upadla do těkých depresí a zoufala si. Proto byli velmi překvapeni e po necelé půlhodince jsme se ocitli na hradě. Nutno podotknout e podél potoku Hadovka se rozkládá spoustu oklivých a pinavých táboři, které zkazili jinak pěkný záitek z cesty. Hrad Guttejn tu stojí u od 13.století a momentálně se na něm dělají opravné práce. Na co upozorňovala cedule, zakazující vstup do hradu. Z hradu toho jinak zbylo vcelku i dost. Vě, stěny paláce a části hradeb. Stavebním materiálem byla břidlice. Vytesaný sklípek v předhradí byl sice zaneřáděný a zatopený, ale ten hradní byl velmi prostorný a navíc jsme v něm narazili na tajnou chodbu. Inu, chodba to moc nebyla, spí tunel, jím se lo proplazit z vnitřku hradu ven mimo hradby. Oběd byl vydatný ale protoe jsme zjistili e necelých 300 metrů je otevřený stánek, hnedka jsme tam zali. Někteří si hned do zásobili suenkami, občerstvili zmrzlinou, po případně kofolou a pak vyrazili zpět k hradu a od něj po červené opět k ipínu. Ptáčata a teprve teď zjistila jakou obcházku vykonávají, ale po chvíli přestali remcat. Na ipíně jsme se vydali tentokrát po zelené do Mydlovar a k Horským Domkům. Cesta ubíhala mnohem rychleji ne předchozí část dne a to i přes to e jsme dělali mnoho přestávek. Nejen u pramene "Ondřej" ale i u dalích ŘOPíků, na které jsme narazili. Aneka s Mariánkou se bavili tím e některými chvilkami běhali s baohem na zádech kus před námi (co opět ukazuje e kdy ptáčata naříkají na únavu, tak jen simulují). V Horských Domkách jsme dali pauzu a Já s Ufonem vyrazili hledat místo na přespání. Naím cílem byl Sviňomaský hrádek, ale kdy jsme doli na místo byli jsme zklamáni. Nali jsme jen neuspořádané kopečky, soustu křovin a odpadků. A tak jsme se raději vrátili k ostatním a zkusmo vyli přímo k vrchu Pod Viňovkou. Tam jsme nalezli nejen renovovaný ŘOPík, ale i pěkné místo na táboření. Hnedka jsme se tedy vrátili pro ostatní a společně vyplhali na vrchol. Nahoře si někteří postavili přístřeky, zbytek jen tak rozprostřel igelit a celtu. Ohnitě bylo postaveno v okamiku, a dřeva bylo v okolí spousty. Ufon rozkřesal oheň a u jsme si vařili, nebo opékali večeři. Polévky, těstoviny, fazole i buřty přili na chu a kolem desáté se lo na kutě.
Neděle
Tentokrát se vstávalo a po deváté hodině, bylo dost času a tak se nepospíchalo. Oheň se opět rozhořel, elva uvařil pro vechny čaj, já s Ufonem si opět udělali kávu a ostatní si opékali sýr, slaninku, buřt apod. Po jídle jsem skočil k potoku pro vodu na uhaení ohně a kdy jsme si dobalili, vyrazili opět na cestu. Značku jsme definitivně vypustili a vyli podél Uterského potoka. Cesta se opět vinula tu na levém, tu na pravém břehu a jsme doli ke skautskému tábořiti. Co bylo hnedka poznat nejen díky hrozivému nepořádku, ale i díky bráně s lilií a betonovou stavbou. Hrůzou jsme se otřásli a ani by se Ufon odváil zkusit přejít potok přes ocelo-dřevěný most, raději jsme se na tábořiti nezdrovali a vydali se dál. Cesta pak zamířila vzhůru a neuběhlo dlouho a u jsme byli v Trpístech. Na náměstí byla opět krátká pauza, vhodná na vnějí prohlídku místního zámku a pak hurá k vlakové zastávce. K ní jsme dorazili v jednu hodinu, co znamenalo e dalí hodinku a půl jsme čekali. Aneka s Márinkou toho vyuili a dali se do sbírání pendlíků (moc dobrých) a my ostatní se vrhli na dojídání zásob. Zbytek času jsme strávili chozením po kolejích odstavené trati ale to u přijel vláček motoráček. Hned jsme do něj vlezly a uívali si cestu ne jsme přestupovali v Pňovanech. Tam jsme přesedli na rychlík do Plzně. V Plzni jsme měli asi půl hodinovou pauzu, co opět ptáčata vyuila na nákup zmrzliny. Rychlíkem jsme se zpoděním vyjeli do Prahy. Nebyl to ale konec. Někde v půli cesty dolo k zastavení vlaku. V předu, vedle trati hořel domek. No, hořel.....spíe doutnal a hasiči tam hasili. Sice dosud nechápu důvod zdrení, nebo tra byla volná ale trčeli jsme tam dobrou půl hodinku. Do prahy jsme tedy přijeli s hodinovým zpoděním. Jene to u jsem byl dávno pryč. Vystupoval jsem v Berouně a jel domů.
Velikonoční výprava do Česko-Saského výcarska 2009
10.4. a 13.4. 2009Fotoalbum Velikonoční výprava 2009 (by Plail):http://aliestercrowley.rajce.idnes.cz/Velikonocni_vyprava_2009/
Pátek
Sraz na výpravu byl v 15.45 u klubovny. Ačkoli jsem přiel vcelku dost brzo, asi ve čtvrt na čtyři, Ponoka u čekala před klubovnou. Za pár minut dorazil i Smígl, ale jenom proto aby se omluvil e na výpravu nejede. Nakonec dorazil jen Ufon. Stany jsme pro podezření z dobrého počasí, zanechali v bedně a vyrazili na Holeovické nádraí. Tam u na Nás čekal Bobřík a za pár minut dorazil i Maňas. Krabička, ačkoli slliboval e pojede nakonec nedorazil. Nakoupil jsem tak pět lístků do Velkého enova a vichni se nalodili do EC-čka. Vlak byl nacpaný, ale místečko na chodbě jsme si urvali. těstí e nový vlak byl vybaven v chodbičce skládacími sedátky. Cesta uběhla rychle a v Děčíně jsem přesedli sice do lokálního, za to velmi pěkného a moderního vlaku. Ponoka byla předevěím uchvácena prostorným záchodem. Jeli jsem dvě hodiny, přičem jsme se mohli kochat pohledem do údolí řeky Kamenice a pak dál do volné krajiny, ne jsem vystoupili ve Velkém enově. Jakmile jsme si ale hodili bágly na záda a vlak nám zmizel v zatáčce, uvědomili jsme si e jsme vystoupili zastávku napřed. Nedalo se nic dělat. Ten kiláček a půl nikoho nezabije. V.enov jsme nechali po nějaká době za sebou ( přičem jsme si neodpustili lehké bloudění po vesnici) a namířili si to po zelené na Starou hraběcí a po silnicí dál na Brtníky. Cesta to byla únavná, tma, neustále do kopce a pak zase z kopce. Nad hlavou nám svítil rudý měsíc jen naemu putování dodával zvlátní atmosféru. Na půl desátou jsme konečně dorazili do Brtníků, kde jsme se museli rozhodnout kam dál. Buď si nachvíli odpočinout ve vesnici, nebo pokračovat po zelené směrem na Brtnický hrádek. Hlasováním 3:2 bylo rozhodnuto pokračovat. Značka nás dovedla na hranici NP České-výcarsko a nad Ledopády jsme odbočili na západ aby jsme si nali místo ke spánku mimo Národní park. I přes usilovné hledání Ufona, Maňase a Mě jsme nenali ádný převis a tak jsme si ustlali na vcelku rovném místě v lese. Někdy po půl dvanácté jsme se bez ohně odebrali na kutě.
Celkově jsme za tento den nalapali asi 10km
Sobota
Ráno mě probudil budík v 8 hodin (i kdy jsem se ji několikrát před tím probudil sám od sebe). Ihned jsem vzbudil ostatní, z čeho měli skutečně radost. Po rychlém zabalení věcí, následovalo hození baohů na záda a putování k Velkému pruskému táboru (velkému převisu na zelené značce). Teprve a tam jsme se vrhli na snídani. Na liháči se uvařila káva, a kadý zhltnul nějaké to sousto. Nae pou pokračovala na Brtnnický hrádek, ze kterého sice mnoho nezbylo, za to je velmi zajímavý svou polohou a přístupem. Čas zbyl i na malou ikovou bitvu. A protoe jsme si chtěli prohlédnout i dalí hrady v Česko-Saském výcarsku, cesta směřovala k Vlčímu hrádku. Ten je narozdíl od Brtníckého hrádku pro turisty nepřístupný. Respektivě k němu nevede ádná cesta, co nás ale neodradilo. Tedy přinejmením to neodradilo Mě, Ufona a Bobříka. Ponoka to vzdala hned v počátku a Maňas to odpískal v polovině výstupu na skálu. Z Vlčího hrádku toho zbylo stejně jako z brtnického - jen v pískovci vytesaný čtvercový obrys dřevěné věe. Výhled do krajjiny ale předčil mnohé, obzvlátě představením, které nám připravila trojička černých čápů. Kochat pohledem na okolní skály jsme se ale nemohli věčně. Po rychlém slezení nae celá skupinka vyrazila dál. Hlavní problém celé výpravy se toti velmi brzy vyjasnil. Byl jím nedostatek vody. Sluneční svit, který se rozlil, rozpaloval krajinu i vzduch kolem nás. I proto naím cílem na oběd byl česko-neměcký přechod u pomníku Pochodu smrti. Cesta k němu byla únavná. Asfaltová silnice, kolony cyklistů a výletníků. Na to e jsme se pohybovali v NP tu bylo dosti runo. A dokonce ani Strácům parku nevadí traktory, jen sice sváejí dřevo, za to ale totálně rozjídějí vechny cesty i necesty do několik metrů iroké brázdy. U hraničního přechodu jsme záhy pochopili e mapa, pokud jde o nakreslené studánky, víc ne jen le. Po krátké diskuzi o dalí cestě, padlo rozhodnutí překročit hranice a hledat těstí na německé straně. Po pár metrech se napojili na červenou a podél údolí řeky Křinice vyrazili k německé hospodě, doufající e tam nabereme vodu. Z hospody se ale nakonec stal stánek s občerstvením, který byl totálně nacpán turisty. V této části je řeka (nebo spíe potok) zahrazena přehradou a tak zde pendlují lodičky, po kterých se nechávají turisté vozit. U bylo dost hodin a tak jsme se zde u jednoho stolu naobědvali. Někteří z nás vyuili doplnění tekutin pomocí několika eur ve stánku. Nic se ale nedalo dělat a my museli pokračovat dál. Tentokrát po modré velmi hezkou cestou nad i v údolí hraniční řeky. Po jednom náročném sestupu jsme neodolali a zchladili se v říčce. Hranice jsme překonali v bývalých Zadních Jetřichovicích, kde jsme potkali českého trempa a jen nám poradil kde je asi 1,5km vzdálená studánka. A protoe se nacházela na opačné straně ne jsme chtěli jít, Bobřík s Ponokou zůstali hlídat na odpočívadle baohy. Já s Maňasem a Ufonem vyrazili pro vodu. Cestou si povídali s trempem a po nabrání vody vyrazili zpět. Nějakou dobu jsme li po zelené a pak odbočili po cyklostesce k dlouhému vřesoviti. Chýlilo se toti ji k večeru a my nechtěli trávit noc bez řádného tábořitě. A jak je známo, nejlépe se hledá ze světla. Na jedné křiovatce, mení cesty jsme se vichni (a na Ponoku, jako obvykle) rozdělili a vyrazili hledat vhodný převis na přespání. Hledání něčeho takového je opravdu obtíné. Náročné plhání po skalách a pobíhání po okolí kdekoho unavý. Nic ale nevrátí energii jako úspěch. Many, Ufon i Já jsme nezávisle na sobě nalezli jediný pouitelný převis, který byl dostatečně velký na přespání i na oheň. Bylo vidět e není vůbec pouívaný a museli jsme na něm udělat pár úprav. těstí e měl Bobřík skládací mini-lopatu. Dřeva bylo dosti a oheň se brzy rozhořel. Ve nám vycházelo skvěle. Jediný kdo skučel byla Ponoka, které se udělalo dost puchýřů na nohách. Padla tma, hvězdy zářili na obloze a my li spát.
Dnení skóre bylo cca 14km a pro ty co se neulévali to lezlo na 18km
Neděle
Budíček byl opět v 8 hodin, ale abych se přiznal vůbec se mi nechtělo vylézt ze spacáku. Nakonec mi to přeci jen nedalo a začal jsem budit i ostatní. Pořádná snídaně, na ohni uvařená káva i čaj byli podmínkou pro úspěné pokračování výpravy. Ne jsme ale mohli vyrazit, musela se přehodnotit dalí trasa. Ponoka u si toti velmi stěovala a padlo rozhodnutí, e pojede v neděli domů. S chutí jsme tedy vyrazili směrem Na Tokáň, kde bylo naplánováno nabrat vodu a občerstvit se v místní restauraci. Slunce prailo hned od rána a tak byla cesta skutečný záitek. Předevím díky závěrečnému stoupání do pěkného krpálu. Cesta se ale vyplatila. Na Tokáni sice bylo dost turistů a výletníků, za to vak restaurace tam byli tři a vechny otevřené. Usídlili jsme se v té nejpříjemnějí, dali si něco k pití i snědku (česnečku). Maňas vysondoval autobusové a vlakové spojení pro Ponoku. Ná pobyt byl časově omezený, a tak jsme se museli zvednout a zamířili k Rudolfovu kameni - vysoké skále s malou dřevěnou boudičkou nahoře. Výletníků jsme potkali hodně a byla to docela nepříjemná změna oproti minulým dním. Na vrek skály se jako jediná opět nepodívala Ponoka. My ostatní si vychutnávali výhled do kraje. Na dalí křiovatce červené a zelené jsme si udělali pohodlí a vrhli se na oběd. Ponoka byla při té příleitosti selehána Maňasovou pomlázkou. Tady se nae cesty toti rozdělovali. Ponoka vyrazila po zelené do Jetřichovic a my ostatní zamířili k loupenickému hradu autejnu. K němu to sice bylo slabé tři kilometry, za to ale velmi výyvné. Průdké klesání a velmi dlouhé stoupání nahoru. Tentokrát na hrad nevylezl Bobřík, který hlídal baohy. auntejn je na vrcholu pískovcovích skal a výstup k němu je velmi náročný. Ve nám ztěoval i zástup výletníků, kteří blokovali cestu. Horí ne cesta nahoru snad byla cesta zpět. Několik minut musel Ufon čekat ne na něj a vlastně na nás přila řada. U baohů opět proběhla debata kam e se to vydáme, nače padlo rozhodnutí mít za cílovou stanici ne Hřensko, ale Českou Kamenici. A tak jsme vyrazili po luté do Vysoké Lípy, která byla přeplněna turisty a jejich auty. U pumpy s pitnou vodou jsme dobrali tekutiny a někteří z nás se i opláchli a smyli alespoň část potu a prachu. Stejenak nám to ale nestačilo a tak jsme si zaskočili do hospůdky na občerstvení a posilnění. Cesta nás nakonec zavedla a k řece Kamenice a k bývalému Dolskému mlýnu. Celé údolí Kamenice je opravdu překrásné a mlýn byl velmi zajímavý. Tady jsme od značené cesty uhnuly a vydali se opačným směrem, ne jak se běně chodí. Naím úmyslem bylo najít vhodné tábořitě. Co se dokonce i povedlo - malý převis se zařízeným ohnitěm, lavičkami i místem pro spaní. Cancák dokonce obsahoval informaci od Stráců Parku, e je zde spaní tolerováno za předpokladu čistoty a ticha. Sice k tomuto kempu byla dost obtíná cesta, ale rozhodně se vyplatila. Oheň byl za chvíli rozdělán a my dojídali zásoby jídla.
Dnení skóre bylo asi 14km
Pondělí
Budíček na 8 hodinu jsem lehce ignoroval a odhodlání vstát jsem nabil a po dalí půl hodince. Vstávat se toti nechtělo nikomu, obzvlátě Bobříkovi. Kávu i čaj jsem uvařil během doby kdy si ostatní balili. Snědl se mazanec od Ponoky a po důkladném úklidu okolí jsme vyrazili pryč. Před tím jsme pochopitelně nezapoměli napsat vzkaz do cancáku. Na modré, po které jsme li, jsme potkali několik turistů, ale čím dál jsme se vzdalovali od NP tím jich bylo míň. Ne nás kroky dovedli do civilizace, spatřili jsme několik řopíků. Mezi několika chalupami, rozprostřenými na březích Kamenice, jsme nali malý stánek s občerstvením. Pochopitelně jsme neodolali a zastavili se tam. Maňas té vyuil dámské obshluhy pro vyuití své pomlázky, za co dostal odměnu v podobě vajíčka a čokolády. Cesta pokračovala po modré stále dál, přičem jsme se na chvíli opět ocitli mezi pískovcovími skalami. Bylo by asi chybou nezmínit e jsme procházeli částí naučné stezky, věnované Československému opevnění. Dál u ale byla cesta dost stereotypní. Furt nahoru a pak dlouhý táhlý kopec dolů a opět nahoru. Po jedné hodině jsme se ocitli v České Kamenici, kde jsme hned chytli autobus do Děčína. Nebylo nám zapotřebí procházet se městem (ačkoli bylo velmi hezké) a vyrazili jsme na cestu domů. Asi jen 30 minut jsme čekali na EC-čko, které nás dovezlo domů, do Prahy.
Celkově jsme za pondělí uly necelých 11km
Absolut skóre za celou výpravu bylo 51km +/- 2km
Horolezecká výprava Alcazar 2008
14.9.2008Fotoalbum: Alcazar 2008 (by Mazal)
Report v sekci "horolezení"
V neděli byla výprava na Alkazar (horolezecká). Ráno v 8:00 byl sraz u klubovny, byla velká zima. Nějací lidé nám strčily do zámku sirky. Ufon a Mazal se je pokoueli vypáčit a nakonec se to povedlo. Vzali jsme lana, eleza, sedáky a helmy a li jsme na Skalku. Někteří měli kola. Nastoupili jsme do vlaku a jeli na nádraí kde čekali Helča, Bobřík, Mario, Skanska a Cvrček. Mazal koupil jízdenky a jelo se. Ti co měli kola, vystoupili na Karltejně, a ostatní jeli do Srbska. Tam jsme vystoupili a li na most přes řeku Berounku a dál na skály. Bylo tam víc lidí ale to nevadilo. Natáhli jsme lana oblékli jsme se do sedáků a plhali. Druhá skupina přijela na kolech a o hodnou chvíli později zatímco my si u plhali. Bobřík, Mazal, elva a já jsme li do prvního poschodí a natáhli lano aby byly 2 plhajdy. Večer jsme li k nádraí, ale Azeretka, Kamča, ejk, Vilík, Skanska a dalí nechtěli. Tak tam na skálu vtrhla Helča a oni před ní utíkali, jenome Azeretka udělala bum na ebra a pak se jenom zpoza skály ozýval brekot a nářek, ale ne nadávání. Tak to Helča zalepila, vyčistila a jeli a li jsme na vlakové nádraí. Přijel City elefant, my do něj nastoupili a jeli směr Praha hl. n. Cesta tam a zpátky bez kola stála 55 Kč a s kolem 105 Kč. Rozoumek (16.9.2008 )
- zpět na obsah -
Cyklovýprava do Průhonic
7.10.2007Fotoalbum: Cyklovýprava do Průhonic 2007 (by Mazal)
Sraz byl v 9:30 u klubovny. Akci vedl Mazal. Přijel Bobřík, Matěj a Machy a Helča a na Hostivařském nádraí se k nám přidala jetě Lulu. Vyrazili jsme "za dráhu", projeli brutálně zarostlou cestičkou podél kolejí a podjeli tra technologickým tunýlkem :) Před Hostivařskou přehradou jsme projeli okolo hospůdky, kde se Bobřík nechal navnadit na monost zastavení na polévku na zpáteční cestě. To se k jeho velké nelibosti nestihlo. Za HostiPrýglem začala konečně pořádná divočina a tak jsme si uívali kořenové rallye na hraně Botiče. Kupodivu bez koupele. Některé jedince vak voda přitahovala jak magnet a tak Bobřík s Mazalem před Křeslicemi dali přednost brodu před mostkem (a kupodivu úspěně). Kdy jsme tedy před Průhonicema narazili na dalí - tentokrát kamenný brod nebylo ji co řeit a vyzkoueli si ho vichni a na Helču. A co víc, vedle byl jetě jeden hlubí a potok staený do dláděného koryta, co byla výzva, které Machy s Bobříkem a Matějem nedokázali odolat. Zde jsme také dali soutě jízdy do vrchu, kterou vyhrál na plné čáře a na desátý pokus Bobřík. Po cestě byl jetě jeden brod, který nevypadal příli průjezdně. Projel ho jen Bobr - a to o fous :) - trochu se nám pocachtal. Dojeli jsme k Průhonickému zámku, resp. do parku. Vedení se ujala Lulu. Do té doby spoluvedl Bobřík odvahy. V parku jsme dali nejdříve oběd u jezu a vyrazili hlouběji do zahrad. V druhé části parku (za silnicí) jsem dali svačinovou hru "er Ančo, er". Zpočátku trochu ostych, ale po chvíli na něj vichni zapomněli a rali a převlékali se a rali ,..... Se čtyřmi nugetkami vyhrál Machy. Pak děti naly pohádkový les a ly ho ozkoumat. Vrátily se rychle a Bobřík s buřtem v ruce. Pak jsem hráli soutě "otočnou" - vem do ruky klacek, svisle nahoru, dívej se na pičku, desetkrát se otoč, polo klacek před sebe a překroč ho. Statečný vítěz této soutěe byla Lulu - ostatní padali jak hruky. Pak jsme jetě zkusili hrát Na medvěda a ten vyůstil v jakousi variaci na pády důvěry. Začalo se připozdívat a tak jsme vyrazili směrem ke Skalce. Cestou jsme se jetě zastavili znovu u brodu a zahráli si tam frisbee. Dál po cestě jsme obsadili houpačky, které jsme si vyhlédli k relaxaci u cestou tam. Z Hostivaře doprovodila Helča Lulu na vlak a my jsme na ní počkali u nového mostu přes dráhu a téměř stejnou cestou se valili domů. Děti se postupně odpojovaly a tak jsme ke klubovně eskortovali jen Machyho. Ujeli jsme asi 40 Km a skončili v 19 h. Přesné statistiky jízdy poskytuje Bobřík :) Mzl.
- zpět na obsah -
Tábor ebráky 2007 - výběr
D emiKdy slunce zapadá / a lebka jetě mladá // Orkové se blíí / a odvaha se klíí.
Kdy meč po vodě pluje / k boji se schyluje.
D emi D
Divoký tanec je vidět nad obzorem / a zem je pokrytá ledem.
Text / melodie: Ponoka
Kronika z 23. července 2007, pondělí
Bylo ráno pondělí, zrovna jsem měl hlídku od 6 ráno, nic se nestalo. Do hangáru přiel Kuba, který byl asi první vzhůru. Potom v 7 jsem musel vzbudit Plaila, Dejva a těpána. Dave a těpán nechtěli vstávat. Zkouel jsem je probudit, ale nelo to. Tak jsem se na to vykalal. Plaila jsem vzbudil hned. el jsem do hangáru. A po chvilce jsem musel vzbudit Helču. Ale to mi nedalo vůbec zabrat, ona byla u vzhůru. Tak jsem el do hangáru. Po chvilce přiel Mazal, obvykle zase v roztrhaných kalhotách. Slubu měli vedoucí. K snídani jsme měli něco. Potom jsme hráli hru stavění hradeb, součásti hradeb jsme nali v lese. Potom jsme měli oběd, něco jsme měli. Po obědě jsme jeli k Argáčům v GAZíku pro dřevo. Zpátky jsme li a jeli. el: Smígl, bobřík a Lulu. Dokonce řídila Ponoka. Já jsem seděl vzadu a mával paparazzimu Plailovi a Mazalovi. Dojeli jsme v celku. Později byla svačina. Potom jsme něco dělali, ale to u taky nevím. Ale potom byla večeře. Po večeři bylo sezení a po sezení jsme li spát Chrrr Najednou se probudím uprostřed noci. Kouknu se dopředu a tam stojí Bobřík, asi balil ipky. Kouknu se dopředu, tam stojí Machy úplně vzruen, e je na táboře. Pár okamiků za okem se dozvím dalí okující zprávu: ipky nám ukradly dveře. Tak jsme se my: já, zamilovaný Bobřík, Smígl a vzruený Machy, vydali k táboru ipek. Vystraená Bára měla hlídku. Prej něco slyela. Byla tma, zima a prelo. Doplíili jsme se k táboru ipek. ádná hlídka nic, tak jsme nezaváhali a ukradli ty dveře. Dveře jsme měli a li spát. Teprve ráno jsme zjistili, e ty dveře schovaly u nás na táboře do bedny s jídlem.Dominik
Bonus ke kronice z 24. července 2007, úterý
Bobříkova hlídka
Kdy sluníčko zachází
ipky vychází.
Bobřík hlídá pečlivě
a ipky se plazí snaivě.
To marné vak mu je.
Ale stejně flirtuje.
Modrým očím podlehne
a zapomene hlídat.
Křik se ozve a začnou utíkat.
Dveře mizí
a Bobřík prochází krizí.
Tak pro přítě
Nedejte na Klítě*.
Ponoka
*Klítě = ipka blonďatá s modrýma vočima
Kdy sluníčko zachází
ipky vychází.
Bobřík hlídá pečlivě
a ipky se plazí snaivě.
To marné vak mu je.
Ale stejně flirtuje.
Modrým očím podlehne
a zapomene hlídat.
Křik se ozve a začnou utíkat.
Dveře mizí
a Bobřík prochází krizí.
Tak pro přítě
Nedejte na Klítě*.
Ponoka
*Klítě = ipka blonďatá s modrýma vočima
Kronika z 2.srpna 2007, čtvrtek
Dnes ráno jsme měly slubu. O hodinu jsme zaspaly, take byl budíček o hodinu později. Větina lidí to ocenila. K obědu byl smaák (mňamiky, mňam), ale byl u v půl dvanáctý, take jsme od snídaně makaly jak rouby. Jetě, e jsme tam měly Cementíka a Káju. Po obědě jsme domývaly nádobí a jelo se na brgioku na Pořejov. Jeli jsme Gazíkem + vozejk. Měli jsme s sebou hrábě, srpy a podob., várnici s čajem, sváču a informační tabuli. Já, ába a Dominik jsme jeli na vozejku, ostatní se mačkali v gazu. S gazem jsme nejeli přes mostek, ale kolem Druida a po cestě kolem studánky. V ebrákách nás (mě, ábu, Dominika, Davea a těpána) vysadili a pápá, dojděte na Pořejov sami. Tak jsme teda li. Já jsem měla ve vlasech tuku, hrábě těpán, ani nevím odkud, mi tu tuku vzal a píchal nás s ní do zad pod ebra. Jetě e ta tuka nebyl ořezaná J. Dave si myslel, e mu Mazal říkal, e budou u těrkové odbočky na sv. Annu, ale oni byli dál, take jsme se aspoň proli na sv. Annu. Pak jsme se chopili nářadí a hurá do práce. Svítíčko slunilo, byl pěknej pařák. Vysekávali jsme trávu kolem stromků a zatloukali jsme infotabuli. Pak Dave se těpánem li napřed a my jsme dostali katastrální mapu a hledali kostel. Kdy jsme ho nali, tak jsme od Mazala dostali jetě leteckou mapu idovského hřbitova. Pak jsme se naskládali do gazíku, a pak nás Mazal vysadil u hřbitova a tam jsme hledali něco, co by nám mohlo pomoci. Nali jsme plechovou schránku a v ní kus papíru s kronikou. Bylo to napsáno, teda spí nakrábáno takovým krabopisem, e to ani Plail skoro nemohl přečíst. Ale k tomu se dostanu později. Ze hřbitova jsme li přes ebráky do tábora. A zrovna zapadalo slunce. Na cestě ze ebráků do tábora Bobřík s Machym vedli dost divokou diskusi o autech. Hádali se o to, e kdy se zabrzdí, tak se auto převrátí na střechu. Machyho přesvědčil jen Smígl, kterej mu to vysvětlil. Kluci li pár kroků před náma a my holky jsme ly vzadu. Od mostku se na nás vyřítili goblini a my jsme začli zdrhat a ječet, e goblini útočí. Skočili jsme si pro zbraně a byl boj. Jeden goblin se nám vloupal do týpka, kde jsme měli svatyni a gobliní lebku. Málem nám ji vzali, ale ába s ní utekla do lesa. Ale goblni lebku nali a utekli s ní. Ale bylo jich o tři míň, ne kdy jsme se vloupávali do jejich svatyně a čmajzli lebku. Skoro vichni byli po boji mrtví, a na Dominika, mě a Smígla. Po večeři jsme přeluovali ten papír, kterej jsme nali na hřbitově. Pak bylo sezení u hostů a pak jsme li spáát.Lulu
Kronika ze 4. srpna 2007, sobota
O půlnoci nás probudili, e se jde na Přimdu. Kdo tohle vymyslel. Vdy jsme spala jenom dvě hodiny No co se dá dělat. Oblečem se do rytířského, vezmem s sebou stříbrné dýky, batohy s pitím a jídlem a jdem přes keblák směr Hoka a Přimda. ( ) Nakonec jsme dorazili na cestu, která vede na zříceninu Přimda. O kus dál jsme se zastavili, napili a něco málo pojedli, roztáhli celty a spááát. Teda a na Plaila, těpána a Jánoíka s Arturem (Haf, Haf) a taky a na mě a Davea. Mě se spát moc nechtělo, protoe a poněvad byla pořádná kosa a Dave měl na sobě kroukovku. Nezávidím mu. Asi za půl hodiny přiel Plail se těpánem a začlo se rozednívat. Pak byl takzvaný budíček a hurá na Přimdu. Cestou nás Plail poučil jak na upíra atd. a vyfásli jsme kadý strouek česneku a kus jsme rozkousali. Pomóc hoří mi pusa. Hurá jsme nahoře. Odloili jsme si bágly a hurá na upíra. Zprvu jsme si říkali, kdo to je, ale pak nám docvaklo, e je to Ufon. Taky jsme mu nabídli česnek s očekáváním, e zdrhne, ale upír alias Ufon nám prozradil, e jí česnek dvakrát denně. A jsme v háji! Proč jsme vlastně kousali ten česnek?! Po delím boji jsme upíra porazili a s hlasitým aúúú, aúúú, aúúú el do "hrobu". Pak jsme hledali něco, co bychom mu mohli čmajznout. Upír alias Ufon se celou dobu chechtal. Nakonec jsme pochopili proč. On ty věci měl pořád u sebe. Pak vylo svítíčko, který krásně slunilo, dali jsme si snídani a zahráli jsme si upíry. Taky jsme brali Arasovi klacek a pak hurá domů, teda do tábora. Tam jsme prospali skoro osm hodin. Pak jsme si dali kuskus a začla se připravovat večerní hostina. Ta byla moc fajn. Za groe jsme si mohli koupit jídlo, např. Orčí oči (vejce natvrdo s majonézou atd.) nebo palačinku made in Ufon anebo různý patoky např. Orčí thér (toho jsem vypila hromadu), nebo Krev nevinné panny, nebo Slepená huba. Hráli jsme kostky, vykládali karty, hrálo se na kytaru a zpívalo se. Taky byla světelná show v podání těpán a Helča. Pak se lo spát. Tak dobrouLulu
- zpět na obsah -
Výprava na Roverky
Fotoalbum: Výprava na Roverky 2004 (by Plail)Den první
sraz byl v 15.15 jako obvykle u klubovny. Nestíhal jsem to, a tak jsem dal náčelníkovy vzkaz SMS, e se s nimi sejdu a na Masarykově nádraí u pokladen. Zatímco jsem čekal, dostal jsem zprávu od Kamily(od dalí účastnice výpravy), e za námi přijede do Lovosic a nemáme tedy v Praze na ni čekat. Kdy u se blíil čas odjezdu vlaku, zjevili se ostatní účastníci výpravy, a to:Mazal,Cvrček,Ponoka a Opička. Koupili jsme si lístky a nasedli do vlaku na Lovosice. Vlak byl notně narvaný a asi po polovině jízdy se konečně částečně vyprázdnil,take jsme mohli v klidu postát na chodbičce, kde bylo volno. Do Lovosic jsme dorazili chvilku po páté hodině a tam jsme se díky mobilní síti dozvěděli, e Kamila za námi nepřijede. Nic nám tedy nebránilo hned nasednout na vlak do Útěku. Asi po dvaceti minutách jízdy, kdy jsme dalekohledem pozorovali ubíhající krajinu, jsme zjistili, e jedeme na patnou stranu. Místo do Útěku jsme jeli do Libochovic.Průvodčí se nad námi smilovala a dala nám zdarma zpáteční cestu do Lovosic. Nejdříve jsme ale museli jet do Libochovic a po asi 45 minutách přestávky, kdy vlak stál na zastávce,jsme vyjeli zpět. Mazal vyuil přestávky a vytáhl kytaru na kterou hrál i kus cesty při jízdě vlak p sedmé hodině jsme se ocitli znovu v Lovosicích, ale tentokrát jsme nasedli do správného vlaku směrem do Útěku. Venku byla tma a byly jsme rádi, e jsme správně poznali zastávku, a včas vystoupili. Hodili jsme si bágly na záda, baterky do rukou, či někdo na čelo. Mapu jsme svěřili Ponoce a Opičce a vyrazili jsme na cestu. Zpočátku to holkám moc nelo a abych řekl pravdu nelo jim to vůbec a pořád. Nic méně jsme jim museli pomoci, aby jsme se z Útěku vůbec dostali. Útěk je moc hezké městečko a bylo příjemné a tajuplné procházet prázdnými uličkami starých domů. Dalí cesta vedla po luté, jen se táhla silnicí v údolí. Vude byla tma, a mlha halila pokroucené stromy. Nebylo proto divu, e nai skupinku ovanul strach. Hlavně po té, co tomu někteří členové přilévali olej do ohně. Po dvou kilometrech jsme seli ze silnice a začali si to lapat po polní cestě, kde bylo mnohem chladněji.V dálce těkal pes,či řval hrůzou tonoucí(tak to alespoň někteří slyeli) a my padali do bahna a louí. Cesta stvořená přesně pro nás. Kousek od naeho cíle,jen byl hrad Halfenburg jsme začali stoupat vzhůru do krpálu. Bylo to velmi únavné, přesto jsme se brzy ocitli nahoře na louce. A ejhle! Zjistili jsme, e nejsme tam, kde jsme měli být.Znamenalo to tedy, e jsme li patnou cestou. A protoe jsme nevěděli kde jsme a kde je od nás hrad, hodili jsme si bágly na zem a Já s Mazalem jsme vyrazili na průzkum. Holky zůstaly u báglů. Nejdříve jsme nali příjemný les, kde se dalo zalehnout pro případ, e by nám zůstal hrad skryt. Vydali jsme se tedy na druhou stranu a tam jsme zas nali zelenou značku,která na mapě vůbec nebyla a hlavně auto ermířské historické skupiny. Bylo tedy nad slunce jasné, e hrad je blízko, ale kde? Rozhodli jsme se raději utábořit v tom příjemném lesíku. Doli jsme pro holky a po chvilce nali místo na spaní, kde jsme shodili bágly. Holky si začali vybalovat a Já s Mazalem jsme vyrazili znovu na průzkum. Narazili jsme toti na malou pěinu ?????(a protoe se Mazalovi nezdála,přesvědčil mě a spolu po ní vyrazili.)?????li jsme chviličku a před námi se náhle v mlze vztyčil hrad Helfenburg. Hned jsme k němu slezli a jali se ho prozkoumat.Zjistili jsme v miku, e vě je otevřená, a tak jsme se urychleně vrátili pro holky,které natěstí neměly vybaleno. Putovali jsme tedy společně i s baohy do hradu,kde jsme si v hradní věi vybalili věci na spaní. Skoukli jsme jetě ochoz a opička s Ponokou si li lehnout.Já s Mazalem a Cvrčkem jsme vyrazili jetě ven a při té příleitosti jsme zjistili, e v chaloupce na nádvoří přebývá osůbka,které patřilo auto,jen jsme viděli nahoře. Oznámil nám jen, aby jsme na osmou vylezli z věe,nebo přijede turistická výprava a zase zmizel v chaloupce. Kdy jsme vylezli do naeho patra a nařídili budíka,tak jsme zalehli a v miku usnuli.Den druhý
Budík nás sice vzbudil přesně,ale trvalo dlouho ne jsme se vyhrabali ze spacáků a zabalili si. Jetě e nás motivoval "správce hradu" který dole na nádvoří seděl u ohně. Za zmínku stojí, e jsme po ránu museli otevřít okna ,aby jsme pustili sýkorku,která se zde ocitla kdo ví odkud. Dole jsme se hned přifařili ke správci a začali si dělat jídlo na ohni. Někteří vyrazili na houby,jiní vařili vodu, s čím nám pomohl Správce (daroval nám svou vařící vodu). Opička si uvařila čínskou polívku a my ostatní si pochutnali na bramboro-houbové polívce. Zatímco jsme pojídali chléb s polívkou, tak přijela turistická výprava postarích obyvatel (z klubu českých turistů). K prohlíení měli nejenom hrad, ale i nás. Ze Správce se vyklubal Průvodce a začal je provázet po hradě.I my jsme toho řádně vyuili a navíc jsme po jejich odchodu měli prohlídku dalí a důkladnějí. Byla to paráda. Po prohlídce la Cvrček malovat, holky zametaly listí na nádvoří a Já s Mázou jsme stáli na věi a rozhlíeli se do irého kraje. Čas odchodu se neodvratně blíil a ve 12 hodin jsme vyrazili na cestu. Kousek od hradu jsme nabrali u pramene vodu a vydali se po cestě do........V Krásné studánce se ozval Maňas s Linčesem s tím, kde se s nimi setkáme (byli jsme s nimi domluvení,e přijedou v sobotu a připojí se k nám). Napsal jsme jim ???(kontakntí)??? místo a pokračovali dál po cestě (Tisícák - pozn. redakce). Kousek před .... jsme si dali přestávku,kde Mazal připravoval hru pro Ponoku a Opičku. No hru,spíe lo o test znalostí práce s buzolou. Je u tedy snad předem jasné, e se to řádně protáhlo.M azal zuřil,Cvček se nudila a tak se vydala raději kreslit. Nakonec Mazal vyrazil pryč,s tím, e připraví hru pro holky a e se s ním setkáme u vodojemu. Mazal tedy zmizel, ale jetě chvilku jsme nechali Opičku s Ponokou trápit se nad buzolou. Holky nás pak vedly pomocí mapy k vodojemu. Tento úsek cesty zvládly dobře, jene Mazal tam nebyl a nenali jsme ani zprávu. Hlavním problémem bylo ale to, e jsme s Cvrčkem nevěděli, co vlastně bude následovat. li jsme proto dál a k ..... . Tam jsme si dali pauzu kdy Cvrček se vrátila k vodojemu a dala tam zprávu pro Mazala, kdyby byl za námi.Ponoka si vařila polívku,Já udělal čaj a hověli si. Kdy se vrátila Cvrček,dali jsme si jetě něco na zub a pomalu se připravovali na cestu dál.To u dorazil Mazal cestou od Tisícáku překvapen, proč u jsme dávno nevyrazili. U vodojemu nám toti zanechal zprávu (důkladně schovanou) a v ní bylo e máme pokračovat od ...... po pochodových značkách. Vyrazili jsme tedy společně. Za chvilku jsem nali zprávu (od Mazala), aby holky pokračovaly dál samy po značkách. Já s Cvrčkem jsme nali zprávu, e máme tajně sledovat holky. Za Opičkou a Ponokou jsme tak vyrazili s odstupem. Na konci stezky musely holky najít Mázův baoh, který si tam schoval.Pak u byla cesta na Tisícák otevřena. Bylo to vak sloitějí. Ta cesta na které jsme stáli toti vedla velkou oklikou, a proto jsme se to rozhodli zkrátit po pěince. Jako obvykle po asi 500 metrech zmizela. Zanechali jsem tam tedy Opičku a Ponoku samotné a Já s Cvrčkem a Mázou jsme vyrazili najít Tisícák. Díky tomu e nás nikdo nezpomaloval,jsme Ho rychle nali, kde u na nás čekal Maňas s Linčesem. Bylo vidět, e čekání na nás je notně rozladilo.Na Tisícáku vak byla dalí skupinka lidí,ale protoe se u blíila pozdní hodina, rozhodli jsme se zůstat. Mazal s Maňasem a Linčesem vyrazili za holkama a Já s Cvrkem se vydali na dřevo. Slunce zapadlo a my vichni seděli u ohně a vařili si,či opékali jídlo. Hrálo se na kytaru a někteří z nás li brzy spát. Dalí o něco později a někteří o dost později.Den třetí
Vzbudil jsem se kolem deváté hodiny,notně posypaný popílkem (holt nevýhoda převisu).Venku u nádherně svítilo sluníčko a bylo jasné,e bude nádherně. Začali jsme si pomalu balit a přitom si dělat snídani. Nesmím se zapomenou zmínit o ranní Asnáně,kterou si dal Máza, Cvrka,Ponoka a Opička. Nai večerní společníci odeli a my osaměli. Balení opět rvalo dlouho a kdy jsme vyrazili rozdělili jsme se. O nějak velké rozdělení nelo.Jen Many s Linčesem se vydali tou samou cestou co mi včera,jene obráceně. My zas vyrazili Husí cestou mezi skalami,směrem na vlak do ..... (Blíevedel). Po cestě jsem nali hezky prosluněný plácek na vrcholu skály,kde jsme si dali pětiminutovku a pak vyrazili dál. Netrvalo dlouho, a seli jsme ze skal a ocitli se blízko vrchu .... (Vlho) a ....(Malý Vlho) .Co dál? Neměli jsme sice moc času, přesto jsme se rozhodli vyplhat na ..... (Malý Vlho). Bágly jsme si schovali do křoví a notně je zamaskovali.Pak jsme pokračovali vzhůru na skálu.Byl to typický mezistupňový vrch.Tedy dva náročné výstupy,hlavně pro Ponoku, ale nakonec jsme to zvládli vichni.Vrek byl zalesněný,ale nali jsme příjemný plácek vhodný ke svačině a s příjemným výhledem do krajiny.Nakonec následovala přímá cesta dolů,zpět k baohům a po cestě a dál po silnice k....(Skalce) Cvrček se chvilku zdrela malováním kříku,ale celkem rychle nás dohnala (spíe v klidu dola,nebo se holky couraly).V ....Skalce) jsme měli v plánu nabrat vodu,ale bohuel ádná tam netekla,museli jsme tedy jít dál (nakonec jsme jí tam vyebrali). Cesta vedla kolem skal a následně po silnici.Bohuel vlak nám ujel a my jsme museli jet tím pozdějím (neujel, ale neli mu zavřít dveře a tam měl ji v České Lípě zpodění).Proto jsme dali vědět rodičům o naem pozdním návratu.Ve vlaku do Lovosic jsme opět potkali Manyho s Lincolnem a tak jsme společně vyjeli z Lovosic nádherně novým a čistým vlakem k Praze.Tam jsme vystoupili na Holeovickým nádraí,kde jsme nasedli do metra a tím skončila výprava na Roverky.Fotografie a kronika jsou dílem Plaila Autor děkuje Amarill.B za korekturu, která dokázala To po mě nejenom přečíst,ale i opravit.
- zpět na obsah -
Velikonoční výprava do Blanského lesa
Den první
Sraz se konal, jak jinak, před klubovnou a to ve 13:15 v pátek. Nejdříve jsem přiel já a zanedlouho poté jsem dostal zprávu od Maňase, e počká u pokladen Hlavního nádraí. Nue, tak jsem čekal na zbytek lidí. Přila jenom Renata s tím, e nemůe na výpravu, vzala si batoh z klubovny, který tam nechala včera a vyrazila pryč. Tehdy jsem začal obvolávat dalí domnělé členy výpravy. Zjistil jsem jen toto: Ufon nemůe a Morbidka z Mazalem stále váhají zda pojedou a nebo jsem věděl e nikdo jiný u jet nechtěl, vyrazil jsem za Maňasem. Kdy se to dozvěděl, ihned přiel s tím, e pojedeme sami.Tento nápad se mi moc nelíbil, ale dal jsem se zviklat a dobře jsem udělal. Bohuel nám ale bylo řečeno, e lístky na vlak jsou zlevněny a ve skupince tří a více lidí a proto jsme vyrazili na autobusové nádrí na Andělu. Ihned jsme naplánovali provizorní trasu, nebo autobus jezdí do Českého Krumlova. Jene jsme měli zase smůlu. Do autobusu nás nepustili, protoe jsme neměli místenky a bus byl totálně plný. Tak jsme si koupily místenky na pozdějí autobus a li si sednout do hospody. Kdy jsme ale začali znovu probírat trasu, zjistili jsme e v Krumlově budeme v osm a ne se dostaneme někam, kde by jsme mohli spát bude to trvat jetě pěkně dlouho. Natěstí znal Many v blízké vesnici člověka (Radka) u něj bychom mohli přespat a tak mu ihned zavolal a ve dohodl. Zbývalo nám jen zjistit spoj z Krumlova do Rojína kde Radek přebýval.Ten jel ve 22:25 a my jsme tak měli dobré dvě hodinky na prohlídku nočního města. Nasedli jsme tedy na autobus směřující do Českého Krumlova. Dostali jsme tam opravdu a na osmou hodinu večerní a tak jsme z batohy na zádech procházeli vylidněnými uličkami. Many nadeně pobíhal z uličky do uličky a ukazoval mi nádherná zákoutí města. proli jsme si i přístupnou část hradu, z které jsme měli pěkný výhled na celé, ji potemnělé město. Nakonec jsme ale přeci jen zamířili do jedné mnoha přeplněných hospod ve městě.Bylo tam sice příjemné posezení, ale mi Jsme museli vyrazit dál. Hledání autobusového nádraí byl opravdu záitek, ale bohudík jsme ho nali takřka za pět minut dvanáct.Nae jízda autobusem tedy úspěně pokračovala a kol půl dvanácté jsme stanuli v Rojíně. Okamitě jsme zamířili za Radkem do blízké hospůdky, kde probíhala veliká oslava (na místní poměry). Nějakou tu hodinku jsme tam poseděli a následně, u Radkem, vyrazili na jeho statek kde si s ním Many před tím, ne jsme li spát, zahrál jetě partii achů.Den druhý
Vstali jsme asi tak v deset hodin .Pomalu si zabalili, najedli se a úderem jedenácté hodiny vyrazili dál po naí naplánované trase směrem na Kuklov-na ná první checkpoint. Do Kuklova jsme dorazili docela rychle. Prohlídli jsme si zříceninu gotického klátera, jeho zdi se staly součástí domů a jeho trosky se rozprostíraly na jejich zahradách. Pak jsme se rozhodli podívat na trosky blízkého hradu, jen měl stát asi o dvě stě metrů dál, ale krom půdorisu a pravidelně postavených kamenů na vyzdění skály jsme nic jiného nenali. Dali jsme si tedy malou přestávku, něco malého pojedli, a vyrazili na cestu. Nejdříve zkratkou přes louku a pak po modré do kopce. Byla tam nádherná krajina, plná močálů a tak jsme si nemohli nevzpomenout na Mazala. Nae putování po modré netrvalo dlouho a vyli jsme po nejkratí cestě nahoru-tedy vzhůru a jak by řekl Many: "po hřebenu". Nakonec jsme se přeci jen na zpevněnou cestu dostali a vyrazili po ní dál. Za chvíli jsme z ni vak takté seli a vyrazili po bahnité stezce do kopce. Zanedlouho jsme procházeli kolem prasečích zorani a díky malým prasátkům, která se s kvičením rychle přibliovala k nám, dostali jsme se neuvěřitelně rychle nahoru k dalí asfaltové a notně zasněené cestě, po které jsme postupovali v domnění, e se jedná o Borovou cestu. Nakonec jsme vak zjistili, e se procházíme po Horní cestě a e tak vyjdeme z lesa jinde, ne jsme předpokládali.To nám ale příli nevadilo a tak jsme brzy stanuli u vsi Borovtí Uhlíři. Nae dalí cesta vedla opět na modrou a po ní vyrazili směrem na Kle. Uprostřed cesty z Borovských Uhlířů a Kletí stál přístřeek, u kterého jsme si uvařili čaj a něco málo pojedli. Po hoďce pauzy nae cesta pokračovala. Čím vý jsme stoupali, tím sněhu přibývalo dokonce tak, e nám podkluzovalo pod nohama. Je ale zvlátní, e na vrcholu skoro ádný sníh nebyl.začínalo se pomalu eřit, kdy jsme stanuli na Kleti prohlídli si okolí a vyrazili na cestu Kněny Terezie u které jsme se rozhodli spát. Asi dvě stě metrů od cesty naproti Bílému kameni jsme se utábořili a postavili pro jistotu přístřeek, ohnitě a uvařili si jídlo a čaj. Před spánkem jsme vak jetě chvíli poseděli u ohně.Den třetí
Na toto ráno jsem si nachystal budík, abychom nezaspali a mohli vyrazit tak jak měli naplánováno a ve v pohodě stihli.V noci jsem se vak moc dobře nevyspal. Ne e by mi byla zima, ale dost často jsem ujíděl se spacákem z přístřeku. A proto jsem si nemohl nevimnout, e venku prí a čím dál tím víc sněí,a začalo jen prostě chumelit. Proto kdy mi zazvonil mobil, ohlaující tak hodinu vstávání, jen jsem ho zamáčkl a pokouel se spát dál. Byl to ale opravdu jen pokus, nebo kadých deset minut jsem se budil. Venku stále sněilo a nezdálo se, e by se mělo v dohledné době vyčasit. A tak jsem to okolo deváté hodiny ranní vstal a začal se oblékat a balit, co vzbudilo Maňase a tak se dal do stejného úkonu jako já. Balení bylo opravdu téměř nadlidský úkol, ale přesto se mi to i s omrznutými prsty podařilo (co si nevymýlím, nebo jsem s některé prsty nemohl ohýbat). Po sbalení jsme se rozhodli posnídat a někde, kde nebudeme vystaveni tak hrozným povětrnostním podmínkám a tak jsem se vrátili na cestu Kněny Terezie a vyrazili po ní dál. Sněhu bylo čím dál tím víc, ale jak jsme scházeli ní a ní sníh z nebe se pomalu měnil na dé. A tak jsem asi kilometr před Zlatou Korunou li v regulérním deti. Po cestě jsme jetě potkali tlupu chuligánů (nejspí lesáků), kteří pálili větve a netrvalo dlouho ocitli jsme se ve Zlaté koruně. Jetě dlouho trvalo ne jsem doli ke kláteru a nebo začínala prohlídka a my měli něco času, zakoupili jsme si lístky a vyrazili na prohlídku. Prohlídka trvala něco přes hodinu a byla opravdu zajímavá, mohli jsme vidět staré mapy, knihy, učební pomůcky a takté kapli. A to nepočítám zajímavý osud klátera, který se vyuíval dokonce jako slévárna. Kdy skončila prohlídka ve dvanáct hodin, u jen lehce poprchávalo a mohli jsme tak v klidu vyrazit do naeho dalího cílového místa, a to na Dívčí Kámen, starý a rozbořený hrad. Cesta tam byla zdlouhavá a nebo jsem neměli moc času pospíchali jsme co se dalo. S prázdným aludkem jsme snědli půl pytlíku pikotů. Kdy jsme doli k oppidu u Dívčího Kamene, byly jsme téměř u konce. Lehce jsme si prohlédli místo kde stálo a u jsme scházeli ke hradu. Mohutný komplex budov a zdí nasvědčoval tomu, e to byl velmi důleitý a velmi opevněný hrad. Díky informační tabuli jsme vcelku rychle zjistili, co kde stálo a co se jetě dochovalo. Na hradě jsme nebyli sami, nebo tam tábořila skupinka nadenců do historického ermu a tak po krátké pauze kdy jsme se najedli a vypili čaj, jsme mohli sledovat jejich souboje. Cesta zpátky byla vpravdě rychlá a tak jsme za moment stáli na zastávce. Času bylo dost a tak jsme si dlouhou chvíli krátili krmením psa zbytkem pikotů. Následně přijel vlak a my nasedli na cestu zpět domů.....byla to namáhavá cesta (s tím by asi Maňas nesouhlasil). Ne jsme definitivně rozpustili výpravu, zali jsme na jídlo k náčelníkovy a náčelnici a pak hajdy domů.Fotografie jsou dílem Plaila a v některých případech Maňase, ve bylo foceno digitálním fotoaparátem. Korektorství se zhostila Amarilla.B
- zpět na obsah -
Výprava do tol
Sraz byl v osm hodin. Seli jsme docela v hojném počtu - Já (Plail), Ufon, Michal, Cvrček, Lincoln, David a Vojta. Chvíli jsme čekali na Maňase, ale protoe nepřiel ani po 10 minutách, odeli jsme. Na Skalce si Ufon vzpomněl, e zapomněl mapu a tak se vrátil zpátky aby ji přinesl. Dohonil nás a na Stranický, s tím e ji stejně nemá. Cesta na Anděla byla náročná a jízda XB jetě víc. Kdy jsme stanuli u pokladen Smíchovského nádraí narazili jsme na Maňase. Koupili jsme tedy jízdenky do Srbska a nastoupili do vlaku. Tato jízda se moc neliila od jízdy v MHD - narváno. Nakonec jsme si vak sedli, sice jen na jednu zastávku, ale proč ne. Kdy jsme vystoupili z vlaku, nestačili jsme se divit. A jak bylo vidno i ostatní skupinky lidí to zaskočilo. Začátek mostu, voda, pilíře, břeh a konec mostu. A to bylo tak vechno. Jen pilíře a nic víc. Jenda skupinka lidí začala hledat převozníka, který tam měl být. Sice jsme nali jeho loď, ale On ani po vytrvalém a hlasitém zvonění nepřiel. Vyrazili jsme se tedy na nádraí a počkali na vlak na Karltejn. Tam natěstí most stál. Jen co jsme proli kolem hradu (na kterém se hrdě třepotala vlajka EU), stáli jsme u Dubu sedmi bratří. Dál jsme vyli na Malou Ameriku, kde jsme si dali sváču a pak se vydali hledat Jiní kří, nebo Pusák. Nejdříve jsme ale narazili na Modlitebnu a tak jsme pro cvik prolezli do Ličáku. Od této chvíle jsme co chvíli potkávali tlupy osob s velmi podobným cílem. Jen co jsme vlezli do Pusáku, vlezli jsme boční chodbou do tol a ocitli se v nitru země. Tedy spíe v Diabasově tole. Po ní jsme se vydali na Jiní kří, aby jsme mohli uctít tento symbol jednoho naeho rodu. Dalí trasou jsme se vrátili a po prolezení zábrany jsme se ocitli v Hlavní tole. Nae dalí pou vedla do Radiácké toly. Jaké překvapení nás čekalo jsme netuili. Po větinu této toly lemovaly okraj hromady hlíny, které jak jsme brzo zjistili, byly vykopány z právě obnovované chodby k Černému a Červenému lomu. Bylo prokopáno jen tak 10 či 15 metrů a to ve formě úzké chodby podepřené ocelovou konstrukcí. Následovala zpáteční cesta do Hlavní toly po které jsme se vydali a do Hagenovy. Jako obvykle jsme zvonili o sto est, ale bez úspěchu. Hagen se zase někde loudal. A tak jsme pokračovali rozbahněnou tolou na Malou Ameriku. V Malé Americe u někdo tábořil a tak jsme zůstali v horním patře, kde jsme odpočívali a opalovali se v hřejícím slunci. Kolem nás prola početná skupina turistů, kterou jsme s odstupem následovali. Po Andělských schodech jsme slezli a ke břehu a po chvíli blbnutí jsme vyrazili dál. Nějakou chvíli jsme pak bloudili ve Středověkém systému a jsme nakonec vylezli ve vápence. Nae pou dál vedla kolem Mexika a na Velkou Ameriku, do které jsme slezli. Po marných snahách dostat se do zakázaných tol jsme zase vylezli zpátky nahoru a vyli přes pole a lesy na silnici do Karltejna. Tento úsek cesty byl obzvlátě peprný a byli jsme rádi, kdy jsme stanuli na silnici. V Karltejně jsme nasedli do vlaku a vyrazili do Prahy.sepsal Plail
- zpět na obsah -
Zimní tábor 2002/2003
-účastníci: Zbyněk,Mazal,Morbidka,Cvrček,Maňas,Ufon,Plail29.12. den první "Slzy a pot"
Tento den v brzkých hodinách vyrazila skupina A do tábora Árem. Její člen byl Zbyněk, Mazal, Morbidka a Cvrček.V tuto dobu skupina B (Plail,Maňas,Ufon) zatím vychutnával pohodu domova. Teprve, a kdy se Áro řítilo po několika hodinách dálnicí, jsme se my, skupina B, setkali na autobusovém nádraí. Nevím jak v autě, ale nám se cestovalo pohodlně. Jak jsme se, ale víc a víc přibliovali k Plané bylo jasné, e nám počasí nepřeje. Nikde ani kousíček sněhu a vude mokro. Kdy jsme konečně dorazili do Plané vydali jsme se na vlakové nádraí. Tam toti měl dorazit Zbyněk a odvézt nás do tábora. A tehdy jsem mu zavolal a dozvěděl jsem se tu nejhorí zprávu, kterou jsem mohl dostat. To e nemůe přijet nám ani moc nevadilo, ale kdy z něj vypadlo, e tyče na tee-pee nejsou, doel nám dech a v některých případech dolo i k malé srdeční zástavě. Sklesle a natvaně jsme usedli na vlak do Tachova. Ve vlaku jsme celou cestu kleli a nadávali, a jsme museli v Tachově zapadnout do hospody Pod hradbami. Po jídle a občerstvení jsme vyrazili po neúnavně dlouhé silnici do ebráků. Kolem nás se rozprostírala mrtvá a bainatá krajina. Pole byla nasáklá vodou a vytékaly z nich proudy vody, silnice byly navíc zledovatělé - lahůdka. Opravdovým zákuskem vak byla cesta z ebráků na tábořitě. Bainatá, zaplavená a zmrzlá cesta. Ke vemu navíc byla u tma a nae umělé osvětlení nebylo nejlepí. Mokří, unavení a z plnými baohy na zádech jsme se ocitli na tábořiti. Jaké překvapení kdy jsme spatřili obrovský přístřeek udělaný z tee-pee. Opřený z jedné strany kostrou kuchyně. Uvnitř u hořel ohěn. Dým sice sahal od 20 cm nad povrchem,ale to byla maličkost. Vichni jsme tedy mohli usednout k prvnímu společnému ohni. Ani jsme moc neponocovali a li spát.30.12. den druhý "Co je mokrý,to je..."
Ráno jsme se probudili do krásného detivého dne. Ten kdo nebyl pod lainingem měl mokré věci, co platilo hlavně o spacácích. Udělali jsme si snídani a vyrazili na dřevo. Kdy na to pomyslím, přeběhne mě mráz po zádech. Celý den dělat dřevo a zase dřevo, mokré a zabahněné. Měli jsme aspoň malý čas si prohlédnout blízké okolí, ze kterého nás hlavně zaujal plácek u sauny. Ten byl zalit Kateřinským potokem tak do výky 10 cm. Den odplaval jako voda a my jsme znovu usedli k hřejícímu ohni a poslouchali jak Máza vyhrává do noci.31.12. den třetí "Pravý silvestrovský večer"
Jediné co si pamatuji z tohoto rána je ZIMA. Přes noc se počasí přesunulo z jednoho extrému do druhého. Venku místo detě padaly sněhové vločky. Rázem se změnila tvář krajiny. Dopoledne jsme sice zase dělali dřevo, krom Zbyňka který prováděl opravné práce na Áru. Odpoledne vak vyrazil Mazal, Maňas, Morbidka, Ufon a Cvrček na obcházku okolí. Zbyněk se kdesi poflakoval a Já jsme drel hlídku v táboře. Chvíli jsem si krátil hraním na kytaru a tak mi čas rychle uběhl. Den se seel s nocí a my jsme seděli vichni u posledního ohně v tomto roce. U jsme načali grog a víno, Mazal hrál a zem duněla, Zbyněk brnkal na kytaru, a jsme zatajovali dech a fascinovaní ho sledovali. Rok se krátil s kadým slovem či tóninou a ve chvíli nejdůleitějí jsme vystřelili punt a napili se na lepí zítřky. To e jsme neměli rachejtli nám nevadilo. Stačilo vyjít jen před týpko a sledovat noční oblohu. Sice jsme neviděli ádné světlice či barevné sprky, ale jen ohromné záblesky a dunění, které vypadaly jako kdyby někdo v ebrákách postavil dělostřelecké baterie. Mazal se pak znovu chopil kytary a Zbyněk si zachumlaný v koeinách krátil čas SMSkováním.1.1. den čtvrtý "Jak na Nový rok, tak po celý rok"
Tento den nás stále vítala zima a sníh kolem.Začali jsme rozdělávat oheň, krom Ufona který si balil (měl v tento odjet). Měl těstí v tom, e Zbyněk plánoval vydat se na Přimdu a tak by se mohl Ufon s ním svézt na dálnici. Kdy vyel tento fakt na jevo, rozhodl jsem se, e na Přimdu pojedu také. Vzali jsme si něco ze zásob a vyjeli jsme. Občas jsem musel vystoupit a zkontrolovat cestu, ale netrvalo dlouho a Ufon se s námi loučil. Popřáli jsme mu těstí a vyrazili na Přimdu. Pod lesem u jednoho hotelu jsme zastavili a dál vyrazili pěky po cestě na hrad. Cestou zkouel Zbyněk kyvadélko a po ujitění, e máme cestu volnou jsme vyrazili dál. Na hradě provedl Zbyněk lokálnějí průzkum a protoe jsme měli stále dostatek času, vyrazili jsme na druhou stranu kopce. Cesta byla zajímavá, nejen díky neznámému okolí, ale i skalní hradbou vedoucí po hřebeni. Nakonec jsme skončili na druhé straně na výkovém bodě. Nebyl sice velký rozhled, ale stejně to stálo za to. Tehdy objevil na tomto místě velký objev, díky kterému jsme se dozvěděli spoustu věcí o tomto místě. Čas se chýlil ke konci a tak jsme se vydali zpátky k autu. U benzínky jsme si dali kávu a vyrazili poté zpět do tábora. Tento večer byl vak od ostatních jiný. Byl pozůstatkem únavy z předelých dní. Mazal i přes to hrál na naléhání Maňase a Cvrčka. Nevím jak dlouho byly ostatní vzhůru, protoe ponořen do ponurých mylenek jsme usnul.2.1. den pátý "Sbohem tábore"
Ráno u zase nebyl sníh a neustále mrholilo - naprosto ideální den na balení. Zabalené věci jsme dali ven pod nepromokavou plachtu. Větina nádobí se umyla a hned co jsme sbalili lining a zbourali tee-pee. Vechno jsme nacpali do auta a ne jsme vyjeli, podívali jsme se na hráz, která se utvořila nad mostkem. V okolí jsme nali ohlodané stromky od bobrů a tak kdoví, zda-li neměli právě oni v zubech vznik hráze.Vyfotili jsme se vichni na památku, nasedli do auta a vyrazili do Prahy. Cesta byla velmi ubíjející. Jetě těstí, e jsem seděl vedle řidiče. Ti vzadu to neměli moc lehké. Ne jsme dojeli do Prahy udělali jsme si dvakrát pauzu. Jednu u řeky a druhou u emíkova hrobu, kde jsme větinu času strávili usilovným hlazením malého koátka. Toto dění se obelo bez Zbyňka a Mazala, kteří pomáhali při odtahu jednoho auta. Do klubovny jsme dorazili a za tmy, u bez Mazala, který nás opustil dřív. Vybalili jsme věci do klubovny. Deky jsme rozloili po celé klubovně, aby nezahnívali a tee-pee pověsili přes trubky nad stolem. Nakonec jsme vybrali peníze a kadý se rozeel domů.napsal podle skutečných událostí Plail
- zpět na obsah -
Letopis z výpravy na Boreč
Sloení: Filosof, Lincoln, Cvrček, Michal, David, Háňa., Maňas, Ufon, Morbidka, Mazal. Vedoucí jdou koupit lístky na vlak a děti se ocitají bez dozoru. Děti stojí uprostřed nádraní haly a chovají se hlučně a vyzývavě. Halou prochází hlídka Policie ČR, aby vyvedla bezdomovce. Maňas duchapřítomně ohodnotí situaci jako vánou a s pokřikem staré cikánky ukrývá nenápadně děti pod svou iroce rozevlátou sukni. Státní orgáni (drábové - nástrojové moci) vak pouze vyhánějí tuláka za hradby a Maňase, který viditelně něco skrývá, si ani nepovimnou. Jízda elektrickým ořem, který se kupodivu splail včas, probíhá poklidně. Průvodčí chodí chlapcům pravidelně zavírat okno. Lovosice: Maňas se snaí zorientovat v mapě. Vyjdeme před budovu nádraí. Maňas se opět pokouí o určení směru pochodu. Nae kolektivní intuice určuje, e půjdeme jako vdy - podél kolejí. Bohuel, nejdeme úplně přesně jako obvykle. Nevíme kudy dál, a tak to zkouíme a po provedení experimentu pokračujeme v započatém směru. Anonymní skupinka tvořena některými z nás se skrytá v davu dopoutí násilí na třech popelnicích. Zděení místní obyvatelé se s hrůzou zamykají ve svých domovech a se zatajeným dechem pozorují násilníky. Popelnice po této brutální agresi bezmocně padají k zemi a zůstávají nehnutě leet. Tito nám vem nadřazení jedinci (nadlidé-supersamci) ponechali doma své lepí vlastnosti (jako například akceptování druhých, tvořivost, osvobození se od různých "měl bys", atd.) a chovali se jako zvířata utrená ze řetězu. Ostatně k tomu, abych se odtrhl od řetězu, na výpravy jezdím. To ovem ukazuje předevím na to, jak je jim kola, rodina, společnost spoluáků uznávající boha McMOBILA a NIKE , atd. silným řetězem. Nejspíe je jim tento řetěz i velmi nepohodlný - řekněme e tahle kravatka troku krtí. Člověk se ale obvykle nechová jako divoké zvíře, které si překoue okovy, aby se dostalo na svobodu. Člověk si bývá častěji vězením sám sobě - stádové zvíře, které v ohradě či mimo ohradu své stádo stejně neopustí. A inteligence stáda nebývá součet inteligence vech členů stáda, ale spíe průnik jejich inteligencí (navzájem akceptovaná) - take téměř nulová inteligence.
Vyhlídka - Ovčí vrch
Poté, co jsme se vymotali z Lovosic, jsme se rozhodli (původně se rozhodl pouze Mazal) k výstupu na Ovčí vrch. Podle mapy bylo zjevné, e vrchol není dále ne 100 m (a pár vrstevničekJ) a také jsme tam za několik málo minut (30 - 45) byli. Pro slabí jedince trochu namáhavějí výstup byl vak odměněn nádherným, překrásným, úplně úasným výhledem do kraje sopek, pičatých kopců a skalních věí, chemiček, tepelných elektráren a povrchových hnědouhelných dolů. Zanedlouho se tudy jetě proplazí čtyřproudý asfaltový had Linec-Č.Budějovice-Praha-Děčín-Dráďany-Berlin... . A taky byl vidět Říp.
S pomocí mapy a naí neomylné intuice jsme určili, který kopec je Boreč, nastavili si kurz a počali se spoutět z tohoto a mystického místa směrem k doutnajícím chřtánům Borče.
Boreč
Boreč je kopec rozpraskaný, popukaný, samá skulina a průrva, kterou duje vítr zcela jak se mu zlíbí. Jeliko v létě je kamení v jádru Borče studené, věje vítr v kopci ze shora dolů. Během zimy se ovem směr větru otočí, vyhřáté jádro Borče hřeje jako kamna a jeho komínem táhne teplý vzduch ze středu kopce nahoru (teplý vzduch obvykle stoupá vzhůru). To je moné pozorovat na vrcholku Borče jako teplý průvan vanoucí z puklin a kráterků v hoře.
Káňata se chvilku v těchto průrvách ohřívala, některá obydlela příhodný strom, trochu posvačila a odela.
Nádraí
Lincoln leze po kolejích, Filosof leze po kolejích, Michal leze po kolejích. Vichni lezou po kolejích. Lincoln leze na střechu, Filosof leze na střechu, Michal leze na střechu.
Pavilon opic je proti této nádraní scéně velmi nudná podívaná.
Nevím jak probíhá komunikace, kdy psycholog přesvědčuje sebevraha, aby neskákal, ale musím přiznat, e jsem se dostatečně zapotil i při přesvědčování Filosofa, aby naopak skočil dolů. Tedy přesně řečeno ke mně dolů, nebo stále balancoval na hraně a nebylo zcela zřejmé, zda-li nakonec neskočí na druhou stranu. Tedy v ádném případě ne v mystickém smyslu slova - tělesná smrt, ale zcela realisticky míněno - na druhou stranu mezi slepice a králíky. Nutno dodat, e skokem z této výky do níe umístěných výkalů by se na "druhou stranu" dostal jen velmi stěí.
Konec- Happy End - 0 mrtvých - 0 zraněných - 0 T.O. - a čistý trestní rejstřík
- mzl -
- zpět na obsah -
Vánoční výprava - 14. - 16 . prosince 2001
I letos se jako kadý rok konala vánoční výprava. Z hektické Prahy jsme alespoň na víkend vypadli do klidných kopců Vysočiny. Cesta vlakem byla dlouhá, ze ďárce u Skutče to do Tedykovy chalupy bylo jetě asi osm kiláků. Po příchodu do chalupy jsme se jetě dlouho rozehřívali a byli jsme rádi, kdy jsme mohli zaplout do spacáků a spát a do doby, kdy nás probudila vlezlá ranní zima. V sobotu dopoledne jsme v lehce zredukované sestavě vyrazili do kopců, dolů, strání a polí, abychom omrkli krásy zdejího kraje. Pod vedením Nastina, který venčil páníčka Svitě a v doprovodu bodyguardů Ufona, Plaila, mne a nadpoloviční větiny dětí, jsme po vyzkouení pevnosti ledu zdejích rybníčků dorazili do zdejích zatopených lomů. Procházku po nepříli dokonale zamrzlé hladině si nenechal ujít Nastin, jeho k naí nelibosti doplnili i kluci a dalo to hodně práce, abychom je z ledu vyhnali zpět na břeh. Poté jsme se vrátili zpět do chalupy, kde holky vyráběly ozdoby na stromek a Mazal obstarával smaení ryb. U vánočního stromku jsme si zazpívali koledy a poté, co jsme se zasytili "tědrovečerní" večeří, jsme si rozdali dárky. Večer jetě přijel Zbyněk s kapelou, take jsme měli příjemnou hudební kulisu. V neděli jsme si zopakovali zdlouhavou cestu do ďárce a po příjemně proitém víkendu se vrátili do zimní Prahy.- zpět na obsah -
Výprava do Sedlce u Sv. Jana pod Skalou - 19. - 21. října 2001
Výprava do Sedlce u Sv. Jana pod Skalou Podruhé od začátku roku jsme jeli do Sedlce, tentokrát na normální výpravu. Účast opět ádná sláva, na kolení v září nás tu bylo dvakrát tolik, jinak se ale výprava celkem povedla. Je vak třeba připomenout, e lenost káněcí omladiny je a neskutečná. Byli zde: Plail, já, Cvrček, Lincoln, Michal, Krabička a od soboty i Ufon. V pátek se kromě hraní Soudruhu, nezlob se' nic zvlátního nedělo. V sobotu jsme vyrazili na výlet do okolí Svatého Jana. Podívali jsme se na nedávno otevřené těební muzeum Barbora, odkud jsme se vydali k nedalekým lomům, vyzdobeným kamennými obrazci veho druhu. Poté jsme oklikou přes skálu, z ní se do dáli tyčí mohutný kří, doli do Svatého- zpět na obsah -
Soutě psích spřeení - 14. října 2001
Euroampionát v Canicrossu na Bílé Hoře v Plzni. Pro toho, kdo by snad nevěděl, co znamená slovo canicross: jedná se o běeckou disciplínu, při ní je závodník taen psem. Na letoním mistrovství Evropy v Plzni měl své zastoupení i reprezentant TK Káňata jistý pan Svi se svým psem Nastinem a my jsme jej se svým tábem (Tedyk a já) navtívili. A přestoe nebyl ze svého výkonu zvlá nadený, jeho umístění na 12. místě v závodě jednotlivců a 10. příčka ve tafetách v konkurenci evropské pičky za neúspěch rozhodně povaovat nelze. Zpět do Prahy jsme jeli se Sviovou sponzorkyní, ale po cestě jsme si museli dopřát lehčí rozcvičku, kdy nám na dálnici asi 300 metrů od benzínky dola nafta. No a tlačit takový dvoutunový teréňák ve dvou lidech opravdu není ádná slast...- zpět na obsah -
Čtvrt míle ikovem - (závody veteránů) 13. října 2001
Ne jsme se vypravili za hlavním cílem tohoto dne, navtívili jsme na úpatí vítkovského vrchu Vojenské muzeum. Nebylo nás sice mnoho (bylo nás pět - Cvrček, Krabička, Ufon, Tedyk a já Maňas), ale ti, co zde byli, měli monost vidět mnoho zajímavých věcí. Vcelku obsáhlá expozice, která ji natěstí není vedena stylem bezmezného opěvování Rudé armády a úspěchů naich východních "bratří" v boji proti západnímu imperialismu, obsahuje mnoho zajímavých exponátů vekerého vojenského vybavení od dob rakouského mocnářství po konec 2. světové války. Je pravda, e enskou část výpravy technicky orientovaná expozice příli neohromila, větinový zbytek naí grupy byl vak spokojen. Poté jsme ji vyběhli na vrchol Vítkova, kde nás přivítalo burácení motorů aut a motorek, připravujících se na hlavní závod. Zhruba stovka veteránů (vyrobených do roku 1970) byla vskutku úasnou podívanou, i kdy některá auta byla vskutku na pokraji rozkladu. Větina ale byla v pucu a zářila jako nová. Já a Ufon jsme si při krátkém intermezzu po nalezení stánku s předraeným občerstvením vzpomněli na známou píseň od Visáčů (Stánek) a poté jsme ji li sledovat závod. A bylo na co koukat! Jezdilo se vyřazovacím způsobem po dvojicích, take z kadého kola postupovala polovina závodníků. O přestávce mezi jednotlivými soutěními kategoriemi se nám svojí jízdou představilo i trio parních válců. Nejatraktivnějím z nich byl několikatunový stroj z počátku minulého století, který měl co dělat, aby se na Vítkov vůbec dohrabal (trvalo mu to sem několik hodin!). Motoristická ou vyvrcholila napínavou finálovou jízdou, která ukončila příjemné sobotní odpoledne.- zpět na obsah -
Kmenové klání v Senoatech 15. - 17. 6. 2001
...aneb čo bolo aj nebolo na poslední akci před táborem V pátek 15. června jsme se v odpoledních hodinách odebrali autobusem z Florence směrem do Křelovic u Pelhřimova. Selo se nás deset, co není příli mnoho. Mezi přítomnými byli Cvrček, Lincoln, Filozof, Háňa, Jana, Michal, Saa, Morbidka, Plail a já (Maňas). Z autobusové zastávky v polích jsme vyrazili směrem k údolí Martinického potoka u Jiřiček, kde jsme se měli utábořit u jisté chatičky, o které vak nikdo nevěděl, kde je. Po dlouhém hledání se nám chatičku nalézt podařilo, ovem nae sebevědomí rázem schladilo zjitění, e se jedná o chatu jinou a navíc zapáchající plísní a zatuchlinou. Podél potoka jsme tedy zamířili východním směrem, chatu jsme po cestě nenali, a tak jsme cestou necestou pralesním porostem proklestili a na místo, kde kdysi bylo Káněcí tábořitě. Dokonce zde stál i starý mostek z posledních Senoat (léto 1993). Večer, kdy jsme se usalaili u ohně, nás přepadla tlupa hladových Praáků ve sloení Svi, Martina, Monika, Bilbo a Jája, kteří dorazili autem. Noc se díky nim protáhla do ranních hodin. Ráno jsme vstávali do chladného, ale celkem slunečného počasí. Po snídani jsme vyrazili na výlet do elivi, který jsme spojili s vědomostí soutěí. Lutily se ifry, poznávali se ptáci a rostliny, dělala se zdravověda a také se měřila výka stromu (měřil 20,5 m, to mi Svi nevymluví). Po návratu do tábořitě se nám zjevil motorkář Tedyk, který odpoledne dorazil na místo. Večer se opakoval podobný scénář jako v pátek a současně se vyhlásily výsledky soutěního zápolení. O první dvě místa se překvapivě rozdělili Cvrček a Lincoln, zklamáním naopak byl nepřesvědčivý výkon sabotéra Michala. Třetí, čili poslední den jsme po probdělé noci sbalili věci a ve stejném sloení v jakém jsme do tábořitě dorazili jsme se odebrali na autobus. Po cestě jsme se přerali třeněmi a na autobusové zastávce jsme čekali na příjezd autobusu. Ten z nám nejasných důvodů ani nezastavil, co znamenalo dalí 3 kilometry chůze do vedlejí vesnice na jiný spoj. Zde nám ji těstí záda neukázalo, a tak jsme opustili romantickou Vysočinu a nabrali kurs Praha - Roztyly. - maň- zpět na obsah -
Expedice umava 12.4. - 16.4.2001
Fotoalbum - Velikonoční výprava 2001 (by Tedik)aneb veselé Velikonoce na sněhu Seli jsme se ve sloení Tedyk, Zbyněk, Plail, Lachtan, Cvrček, Lincoln, Michal a já (Maňas). Cestou se nic zvlátního neudálo a tak jsme po sedmi hodinách únavné jízdy vlakem vystoupili v Horní Vltavici na zastávce v lesích. Po pěti kilometrech chůze jsme narazili na objemný seník, kde jsme se uloili ke spánku. Druhý den jsme za slunečného počasí vyrazili k prameni Teplé Vltavy přes ruiny bývalé vesnice Kníecí Pláně, kde nás ji překvapila sněhová přeháňka. U pramene Teplé Vltavy za námi dorazil Havran, který jel z Prahy a o den později. Večer jsme se utábořili ji na solidní sněhové pokrývce, a jeliko v noci mrzlo, příli jsme se nevyspali. Následující den jsme po ranním ohýnku zamířili směrem na Horskou Kvildu. Po cestě jsme si dali koulovací válku (byli jsme uvězněni v posedu a mohli jsme se akorát krýt rukama - jak podlé). Ve vesnici jsme v prameni rozmrazili led v lahvích a vyrazili na Churáňov. Po obědě v turistickém přístřeku s lavičkami jsme doli do Churáňova, kde jsme uvítali existenci příjemného horského bufetu s výbornými palačinkami. Pak jsme asi po čtyřech kilometrech nali místo pro spánek pod Obřím hradem (seník jsme samozřejmě nenali) a tak jsme si mohli vychutnat dalí noc ve znamení klepající kosy. Nedělní ráno bylo celkem (a na tu zimu) příjemné a po ranním ohni jsme doli na vrchol kopce jen býval kdysi keltsým hraditěm, nazývající se Obří hrad. Zbyněk nás provedl po vech moných i nemoných valech a pak jsme se ji vydali do Kaperských Hor. Po cestě jsme shlédli několik tol po bývalých zlatonosných dolech a v kaperecké hospodě jsme si ohřáli zmrzlá těla. Zde nás opustil ná věrný přítel Havran, jeliko mu odely nohy (spíe odkulhaly). Pak jsme se, přes nechutný výstup na hrad Kaperk, doplazili na vrchol kopce Sedlo, kde Zbyněk tuil přítomnost jistého turistického přístřeku. A byl tam! Citelně znaveni jsme usedli na lavičky přístřeku, který k naemu překvapení obsahoval malou půdu. Zbyněk její velikost odhadoval pro sedm lidí, co se nakonec ukázalo jako velmi nadsazené číslo. Kdy jsme se ji chtěli s Plailem usalait na půdě, byli jsme sprostě vyhozeni s tím, e si můeme postavit stan a a neotravujeme. Pak se k naemu přístřeku dovalil jistý zmatený tramp, který byl na "bloudění". Je to hra, při ní se během tří dnů musí člověk podle indicií na jednotlivých stanovitích dostat na určité místo, a to místo bylo tentokrát pod převisem na vrcholu Sedla. Byli jsme dokonce přizváni k ohni, kde jsme si vyslechli mnoství absurdních záitků ze ivota trampů. Poslední den byla pomlázka, kterou jsme samozřejmě ráno nemohli nechat ujít. Pak jsem se ji museli vydat směrem do Suice, odkud nám jel vlak. Po cestě se nic zaznamenáníhodného neudálo, a tak jsme po krátké prohlídce Suice nasedli do vlaku směrem na Prahu a opustili krásnou i drsnou umavu, na ní nikdo z nás asi dlouho nezapomene.
- zpět na obsah -
Výprava na Brdy - Sobota 17. března 2001
Bylo nevlídné, zamračené ráno, které příli optimismu nedodávalo, přesto se seel solidní počet lidí. Tentokrát se výprava konala pod taktovkou Zbyňka, co byl jasný předpoklad toho, e se nebude jednat o ádný vycházkový výlet, ale e se pořádně projdeme. Ale stálo to za to. Vlakem jsme jeli, s přestupem ve Zdicích, do Lochovic a odtud jsme ji své kroky nasměrovali na místo tradiční brdské trampské lokality, k Smaragdovému jezírku, častěji přezdívanému Smaragd či Smaragďák. Odtud jsme po krátké svačince vyrazili na vrch Pleivec, kde se nachází neobvykle rozlehlé pravěké hraditě. Jeho valy měří v obvodu cca 1 kilometr. Předtím jsme vak jetě absolvovali mávanou morseovku, co se bohuel nesetkalo s příli nadeným ohlasem. Po cestě jsme se samozřejmě, jak je na Zbyňkových výpravách zvykem, cest příli nedreli, ale ani jednou jsme nezabloudili tak, abychom nevěděli, kde jsme. Po obědě na příjemné vyhlídce do kraje jsme se postupně sesunuli do údolí, odkud jsme vyplhali na dalí kopec. Byl jím hlavní cíl dne, nejvyí brdský vrchol Písek, kde největí zajímavostí byl zdejí mohutný letecký radar. Odtud jsme se dalí cestou (necestou) "zbyňkovkou" přesunuli do konečné zastávky naeho "pěkobusu" do Hostomic a s přicházejícím soumrakem jsme se vlakem s přestupem v Třebáni vrátili do ruchu velkoměsta. - maň -- zpět na obsah -
Zimní tábor - 27. 12. 00 - 1. 1. 01
1. den (st): Sraz u klubovny jsme měli v 7:00, avak jediní kdo se zde v tuto dobu objevili byla Saa a já (Maňas). Po necelé půlhodině čekání se se svým Arem přivalil Zbýňa s Asako, a tak začalo nakládání. Nebylo sice kam spěchat, jeliko Saa s Asako odely na nákup, přesto jsme začali být nervózní, co se stalo s Tedykem. Přestoe se zavázal, e bude vstávat v 5 hodin (hrozná představa - pozn.), zázračným způsobem se mu podařilo obelstít zvonící budík a ve spánku ho zamáčknout. A tak, kdy jsem se odhodlal mu kolem deváté zavolat, oslovil mne pouze ospalý hlas jetě sotva probuzeného Tedyka. Take pěkný začátek, ale vyrazit na cestu od klubovny se nám podařilo kupodivu u v 10:00, po cestě jsme se sice jetě stavovali (ji s Tedykem) za Pavluou ve spořitelně na Podbělohorské, kde Saa předběhla asi patnáctičlennou frontu netrpělivě přelapujících lidí a poté jsme ji konečně vyrazili na cestu k určenému cíli, co bylo okolo jedenácté hodiny.
Cesta probíhala celkem bez problémů, i kdy jsme měli vzadu se Saou a Tedykem trochu problémy s uskladněním vlastních těl, která si leckdy musela připadat jako naloená v oleji a zavařená v konzervě se sardinkama. Proto jsme vzali celkem zavděk zastávce v Plzni, kde jsme sháněli diabolky (Plzeň tuhle vymoenost asi nezná, jeliko je tu měli jenom v jednom obchodě - pozn.) Ze z Plzně jsme tedy zamířili směrem na Nýřany, kde nastaly první problémy. Nemohli jsme se toti zorientovat ani pomocí indiánského čichu Zbyňka ani podle autoatlasu v rukou navigátorky Asako. Přesto jsme tuto nástrahu překonali a cesta do tábora ji utekla jako voda. Po cestě do Hotky Zbýňa preventivně trochu ubral topení, abychom při přechodu z auta ven neměli skoro pětatřicetistupňový teplotní rozdíl (uvnitř bylo asi plus 30, venku asi mínus 3 - pozn.). Do Hotky jsme okolo ztuhlého zmrzlého stáda tupě čumících krav dorazili asi v 15:00 a lehce zasněené tábořitě jme spatřili cca v 15:30.
Téměř hned poté jsme se nevrle vrhli do práce, ale za světla jsme toho příli mnoho nestihli. Nanosili jsme tyče, horko těko svázali trojnohu a postavili konstrukci, kdy nás přepadlo nechutné nevlídné ero a potom jetě nechutnějí a nevlídnějí neprostupná tma, která nám současně s palčivou zimou ztěovala práci, předevím zatloukání kolíků do zmrzlé země, co nám nepříli vzdáleně přiblíilo ivot na nehostinných sibiřských pláních. Take kdy konečně v jetě nedokončeném týpí zaplál oheň, nemohli jsme se od něj odtrhnout. Vydechnout jsme si vak mohli a někdy okolo jedenácté hodiny večer, kdy ji stačilo pouze rozbalit igelity a proutěné postele a uloit se ke spánku. Jetě, e Zbyněk udělal lining, jinak bychom asi v noci umrzli (ne, e by tam bylo vedro, ale aspoň tam větinu noci bylo lehce nad nulou - pozn.)
2. den (čt): Spali jsme do dlouho, a tak nám do setmění mnoho času nezbývalo. První vstala Asako a rozdělala oheň v promrzlém týpku. Zbýňa byl opět aktivní a zvelebil týpí různými praktickými doplňky, jako např. různými poličkami, svícny apod. Saa s Asako potom připravily oběd (spíe obědovečeře - pozn.) a pak u se opravdu setmělo. Saa se la podívat do ebráků za medařkou a skejsla tam asi dvě a půl hodiny na kafíčku. No, take se toho příli nedělo, večer nám Asako a pak i Zbyněk, poté co do sebe přestal hustit dějiny umění, zahráli na kytaru.
3. den (pá): Ráno jsme se probudili opět v pozdních dopoledních hodinách a jeliko jsme ji měli vechny pracovní úkoly splněny na 255,7 % vyrazili jsme na krátký výlet do okolí. Přes noc celkem vydatně sněilo, take jsme měli dokonalou vánoční kulisu. Začalo to tím, e jsme se odebrali do ebráků, kde jsme byli nečekaně zdreni návtěvou u Luncarů. Zde jsme se dozvěděli, e Jirka rozmlátil Láďovi drku a ten na něj chce podat trestní oznámení. Po tomto "plodném" rozhovoru jsme jetě li navtívit Holanďany, jene zrovna byli doma v Holandsku. Pak jsme vyrazili směrem na vrch Čertova skála, kde se podle pověsti má nacházet jeskyně, kterou měl kdysi obývat místní čert. A Čertova jeskyně zde skutečně je. Je to vak pouze taková malá díra mezi kameny, velká asi 2x2 metry. Po cestě dolů jsme jetě proli okolo kamenů, které zde údajně zdejí čert zanechal také. Pak jsme li cestou zbyňkovkou zpátky do tábora přes hory a přes doly a jsme se vynořili u Kateřinského potoka v místech, kde se v létě nacházelo loupenické město Loupov. Zde jsme potkali zmateného pána, který hledal uprchlého koně. Odtud jsme li podél Kateřinského potoka okolo rozpadlých mlýnů a do tábora. Večer se nic zaznamenáníhodného neudálo, take jsme se za příjemného plápolání ohýnku uloili ke spánku. Z něj nás vak zanedlouho (cca 00:00h) vyruila banda diverzantů ve sloení Mazal, Morbidka, Jája, Havran, Svi a Nastin, kteří hned začali dělat rozruch s tím, e by se prý také rádi vyspali a abychom jim udělali místo L.
4.den (so): Dopoledne okolo půl dvanácté odjel Svi a Jája do Tachova na nákup, my ostatní jsme se vydali směrem k Druidovi, odkud jsme li po stopách liky a na místo, kde se nám stopy ztratily. Pak nás Zbyněk lesem zavedl k bývalým předválečným rybníkům, které se nacházejí napravo od cesty směrem na Lesnou. Potom jsme se vrátili podél Kateřinského potoka zpět, kde u na nás čekal Svi, který se mezitím vrátil z Tachova. Asi v osm večer k nám dorazil notně promrzlý Ufon, který si uil cestu pěkobusem na lince Tachov - ebráky.
5.den (ne): Tak jsme se dočkali Silvestra, posledního dne 2. tisíciletí. Spali jsme tradičně do pozdních dopoledních hodin a po snídani jsme li sáňkovat na kopec směrem ke Druidovi. Bylo to dost brutální, o čem svědčí i to, e jsme jedny sáňky mohli rovnou odepsat. Pak jsme si postupně dali několik chodů obědovečeře a potom jsem li, já na běkách a Ufon po svých, okusit silvestrovskou atmosféru hostince u Hotky, kde se připravovala mohutná oslava. Pak jsme se vrátili do tábora, abychom přivítali příchod nového roku. Odpočítali jsme poslední vteřiny toho starého a současně s vystřeleným puntem jsme vkročili do nového tisíciletí. Očekávaný konec světa nenastal, a tak jsme se vrátili do týpka a po lehkém oslavě li spát.
6. den (po): Tak to zase uteklo jako voda, ani jsme se nenadáli a byl tu poslední den. Po poslední snídani v zasněeném týpí jsme začali s bouráním týpka. Jedním z největích problémů bylo nečekaně okrabávání týpí od namrzlého sněhu. Odnoení tyčí jsme zvládli za chvilku, take u zbývalo akorát naloit věci do Ara a vyrazit na zpáteční cestu. Rozloučili jsme se se Svitěm, Mazalem, Morbidkou, Jájou a Saou, kteří jeli ze ebráků Sviovým autem a nae skupina doplněná o Ufona vyjela opačným směrem přes Hotku do Prahy. Kousek od Plzně jsme se zastavili na svačinku na jakémsi kopečku, odkud byl pěkný výhled na hrad Radyni a pak jsme úspěně zapadli do sněhu, kdy jsme se asi pět kilometrů odtud rozhodli naobědvat v poli u vesnice. Ale profesionální traktorista Zbyněk ve v pohodě zvládl, a tak jsme v pořádku dorazili do teplých domovů, načerpáni mnostvím zajímavých, lehce namrzajících záitků.
-maň-
- zpět na obsah -
ďárské vrchy - 25. - 27.9. 2000
1. den V pondělí 25. září 2000 jsme my (M.M.M.U) zbaběle opustili revoluční Prahu a vydali se na vandr ve směru ďárské vrchy. Po tříhodinové jízdě na křídlech ČD jsme konečně dorazili do ďáru nad Sázavou. Odtud jsme měli naplánováno vyrazit po kolejích nepouívané dráhy ze ďáru do Havlíčkova Brodu směrem k Roztípené skále. Zde na nás čekala první zrada. Nevím po čem jezdí vlaky na Moravě, ale koleje tu nebyly. Prace tu sice byly, ale mírně netradičně pouité. Domy, ploty, psí boudy - ve z praců. Podle těchto indicií jsme tedy usoudili, e se jedná o násep bývalé elezné dráhy a vydali se po ní k Roztípené skále. Pod ní jsme si v lese plném hoven rozdělali oheň a uvařili krmení pro rybičky. Menészimu móc chutnalo. Následoval několikakilometrový pochod napříč polem, na jeho konci byla restaurace. Zde jsme se bohuel trochu zdreli, take nám do setmění scházela jen hodinka. Tu jsme vyuili k procházce nádherným údolím Mlýnského potoka, kde nás nepřipravené tma definitivně doběhla. Jetě asi hodinu jsme bloudili hlubokými lesy a hledali místo na spaní. 2. den Probudili jsme se pár metrů od cesty, kterou jsme se celou předchozí noc snaili opustit a vydali se po ní do blízké vesnice na česnečku. Tam jsme (okolo oběda) shlédli čerstvé informace o dění v Praze a vyrazili vstříc bainkám u Velkého Dářka, které je spojeno s Dářkem Malým. Tyto dva rybníky (rybník a rybníček) jsou spojeny kanálem, v kterém proudí voda podle toho, v kterém z rybníků je více vody. Dářko jsme tedy začli obcházet a v místě, kde nám cesta utekla jsme se rozhodli posilnit, neb jsme věděli, e to můe být nae jídlo poslední. Po této ranici (dojedli jsme zásoby) jsme se odhodlali vyrazit vstříc lesíku naproti. Tak si jdeme po louce na druhou stranu a louka postupně roste do výky a my se v ní ztrácíme. Jeliko je tu trochu vlhko tak nám to čvachtá pod nohama. Jeliko někteří jsou opravdu přeraní, tak se boří a po kotníky. Vedu nás nekompromisně přímo na druhou stranu. Slabí jedinci to stáčejí. Bloudíme v kruhu. M.M.U sprostě a hlučně nadávají neuvědomujíc si, e jsou v oblasti, kde nemají co dělat. Po chvíli se dostáváme k remízku, kde je ji sucho. Pokračujeme v započatém směru k raeliniti. Po naučné stezce se vydáváme do raelinitě a ostatní mě s nedůvěrou následují. Doli jsme a k malému jezírečku uprostřed raelinitě a hned je prozkoumáváme, Mazal je tráven jedovatou borůvkou. Zkouíme hloubku raelinitě a dvoumetrový klacek v něm beze stopy mizí jen pár centimetrů od břehu. Asi dva metry od břehu je mechový ostrůvek, na který se Menészi dopravil osobně přinesenou větvičkou. Po několikasekundovém průzkumu ostrůvku s hrůzou v očích prchl. Jezírko jsme tedy opustili a vydali se k Malému Dářku. V cestě nám stojí baina, kterou zbytečně, zbaběle a bezdůvodně obcházíme. Po dvoukilometrové zacházce se dostáváme do tířího dolu, co je několik desítek metrů hluboký rygol v poli, zarostlý vemonou květenou a obývaný podezřelou zvířenou. Procházíme jej po opukovém dně potoka, nebo jinudy to nejde. Někteří si odnáejí i kamenný suvenýrek. Celková atmosféra je pralesní, něco jako v ZOO ve voliéře dravého ptactva. Nae dalí "zastávka" jsou Suché Kopce - uschlá raelina. Vypadá to malebně, leč pro táboření zcela nevhodně - velmi podpálitelně. Někteří si vak tuto krásu nejsou schopni uít neb-li řkou, e je bolí noičky a do kopečka nepůjdou, nato na kopeček Suchý. Začíná se stmívat a hledáme si místo na táboření. Jako vdy obtíně, a tak bloudíme několik hodin. Nakonec místo na táboření nacházíme, necháváme zde bagá a odcházíme se podívat po okolí. Nevíme kde jsme. Nevíme kam se vrátit. Asi po půl hodině intuitivně nacházíme nae bágly a raději ji zůstáváme na místě. 3. den Vstáváme brzo, nebo chceme být po obědě v Hlinsku. Asi hodinu bloudíme a snaíme zjistit, kde nejsme. Vydáváme se směrem k přehradě, která je v ochranném hygienickém pásmu prvního stupně - VSTUP ZAKÁZÁN. Vstupujeme, a stojí to za to. Čeká nás procházka nádherným územím, civilizací téměř nedotčeným. Po jednom odporném DOkopci a Zkopci se dostáváme do Hlinska v Čechách, odkud odjídíme vlakem do Prahy. - mzl -- zpět na obsah -
Š Copyright Martina Průdková, Jakub Jura, Daniel Koháček a Ondřej Vlas, All Rights Reserved.
Graphic design Martina Průdková, Webmaster Jakub Jura
Oficiální internetová stránka tábornického klubu České tábornické unie 'Káňata', Na Hroudě 667/21, Praha 10 - Stranice, PSČ 100 00.