| 
| 
| 
|
Historie Káňat - nultý díl
Byl jsem požádán o sepsání stručné historie Káňat. Ohlédnu-li se o 10 let nazpátek, vybaví se mi 10 let svobodné práce s dětmi. Píšu-li svobodně, tak v hlavě srovnávám období Káňat před rokem 1990 a po něm. Nemohu se vyhnout těmto údajům, neboť změny ve společnosti po listopadu 1989 se dotkly nás všech, to znamená i Káňat. Také veškeré kroniky a jiné písemnosti, ze kterých mohu čerpat, začínají právě z tohoto období. Samozřejmě existují kroniky i z dřívějších let, ale náš klub je nevlastní, neboť zůstaly vedoucím původních skautsko-pionýrských Káňat. Naše příbuzná skautská Káňata mají stále stejnou klubovnu ve Strašnicích v Černokostelecké ulici, odkud jsme museli odejít. Jak k rozdělení došlo se dozvíte v dalším psaní. Rád bych také sehnal k prostudování kroniky Káňat před rokem 1990 a spojil je s vyprávěním těch úplně nejstarších a původních Káňat a se svými klukovskými zážitky z někdejších letních pionýrských táborů Káňat v Brtnici u Jihlavy. Historie Káňat je tak široké téma, že je budu muset rozdělit do dílů a nastrkat do časopisu jako seriál na pokračování. Budeme se pohybovat v časové ose od 60. let minulého století až po současnost. Zjistíme, jaké hry se hrály, jaká byla organizace, kdo to všechno vedl a proč vlastně Káňata vznikla. Dále porovnáme zvyky a tradice, které přežily všechny změny, pak co Káňata dokázala a naopak a nebo nedokázala a jaká je příbuznost dětských oddílů ve Strašnicích a na Zahradňáku. Je velmi příjemné náhodou potkat někoho z bývalých členů Káňat a říct si, že to, co jsme tenkrát dělali, bylo dobře, a že to stále má smysl i když nám kolikrát není do smíchu. Nashledanou při dalším počteníčku ZbyněkHistorie Káňat - první díl
Na počátku bylo slovo… …založíme skautský oddíl, řekl Láďa Rački a psal se rok 1917 Jen na vysvětlenou: Káňata jsou úzce spjata s 35. skautským střediskem, které před 2. sv. válkou bylo pouze oddílem a ten vznikl za tzv. "První republiky." Než se dostaneme k historii, o které jsem psal v minulém čísle, tak je potřeba objasnit kořeny celého dění. 1902 - Ernest Thompson Seton - americký zálesák zakládá hnutí "Indiáni lesní moudrosti" později "Americká liga lesní moudrosti" 1906 - vychází první příručka pro skauty "Scouting For Boys" 1908 - Lord Baden-Powel zakládá skautské hnutí "Boys Scouts" 1909 - počátky organizace skautek 1911 - prof. Antonín Benjamin Svojsík studuje v Anglii skautský systém 1912 - první Svojsíkův skautský tábor "Vorlovy pod Lipnicí" (v r. 1916 tábořil se Svojsíkem i Jiří Wolker) 1913 - první podsadový tábor u Kácova - český patent podsady 1914 - 15.6. oficiálně založena organizace Junák - český skaut 1915 - 11.1. založen odbor pro dívčí skauting Charakteristika tohoto období v Čechách: První světová válka, hlad, bída, nedostatek topiva a perzekuce českých vlastenců. Dále prohlubování rozkladu rakousko-uherského státního aparátu ® sílily naděje českých lidí v porážku habsburské monarchie a vytvoření samostatného státu. Odbojové nálady mezi mladými lidmi. V první kronice se uvádí, že okresním zpravodajem v Libni už byl Evžen Kelner, který se přátelí s partou právě plnoletého Ládi Rački. Ten přichází s nápadem založit skautský oddíl, zvlášť když se dovídají výše uvedená data o světovém i našem skautingu. V oddíle vznikly tři družiny - Sokolí (cyklistická), Tygří a Ostříží. Nebyla klubovna, schůzky 2x týdně různě venku, šetření úspor na kroj. Program čerpán ze Svojsíkových Junáckých základů z roku 1912. 28. říjen 1918 - vznik samostatného Československa. 1919 - oficiální založení Svazu junáků-skautů RČS (Republiky Československé), také registrace 35. oddílu. 3.5.1921 - otevření vlastní klubovny (pův. rozměr 3x2,5 m) v ohradě uhlíře p. Pavlíka v Libni. Stavební materiál: bedny od cukru na 50 kg vysypané popelem (to bylo prý běžné). I. skautský tábor 35. oddílu se konal v červenci 1921 v Ledči nad Sázavou. Další program: výlety do Jevan - Tuchoraz, na Okoř (samá bližší místa ku Praze). Vlajka 35. oddílu: zrušená legionářská vlajka přešitá na oddílovou, později nesměla být používána, protože byla podkladem státní vlajka - za 2. sv. války zničena gestapáky. Kopie vlajky v menším provedení je v naší bývalé klubovně v Černokostelecké 50. 1924 - putovní tábor v Německu 1925 - setkání s Jaroslavem Foglarem - Jestřábem Úryvek z knihy Život v poklusu: "… Výpravy ze soboty na neděli s nocováním pod stanem se množily. Z parádního oddílu, jenž chodíval dříve jen přes Stromovku do Údolí mládí, se pomalu stával oddíl zálesácky naladěných chlapců, kteří toužili jen po táborových ohních, po vaření venku, po táboření pod stany atd. Členstvo se postupně měnilo, menšilo, "sváteční hoši pomalu mizeli a zůstávají jen chlapci tělesně i duševně silnější, otužilejší. Zejména účastníci prvních výprav (do Pikovic a na Kokořín), rekrutující se většinou libeňské části oddílu číslo 34, později Dvojka, kde jsme měli asi osm hochů, ti zůstávali věrni… Ve své chuti do práce jsem se pustil i do podniku dalšího, krajně odvážného! Blížily se prázdniny - a já si usmyslil, že pojedeme na tábor! Odvaha podniku vězela v tom, že jsem na táboře nikdy nebyl a to ani jako obyčejný člen, tím méně jako vedoucí. Nevěděl jsem ani, jak tábor vypadá, jak se staví, vede, co je k táboru zapotřebí, zkrátka nic… Vypravil jsem se sám, asi s osmi hochy. Více chlapců se nepřihlásilo, což bylo pro mne spíše štěstí. Vyzbrojili jsme se několika hrnky a kastroly, nesli jsme je v ruce a na cestu jsme dostali několik ústních rad od Bobra, jak to na takovém táboře má asi vypadat. Pak moje utrpení začalo! Byla to škola více než tvrdá, ale mne nezlomila… Odjeli jsme drahou do L., kde jsem byl předtím poprvé v životě u svého strýce na návštěvě. Právě z té návštěvy jsem se o tomto čarokrásném kraji dozvěděl. A také to, že tam někde od městečka vzhůru proti vodě v neviděném a jen tušeném zákrutu řeky, který jsem nikdy nespatřil, byl nějaký tábor, jak jsem se doslechl. A to mi vnuklo myšlenku uspořádat tam někde náš tábor! A tak bez předem vyhlédnutého tábořiště, bez povolení lesní správy, jen podle mlhavých představ z minulého roku jsme se vydali "tábořit", bez příprav, bez kladiv, bez hřebíků, bez pil. Moje výstroj a výzbroj táborníka byla chudší než dnes, kdy jdu na polodenní výpravu několik kilometrů za Prahu. Tak jsem byl tehdy nezkušený. Každý dnešní hoch, i ten nejmladší člen oddílu jedoucí na tábor poprvé, ví o něm více, než jsem věděl tehdy já! Z úsporných důvodů jsme jeli do S. a odtud do L. pak už šli pěšky, abychom ušetřili několik korun za lokálku. V úmorném vedru, se železnými pekáči, hrnky a kastroly v rukou, s tornami na zádech, a těžkým balíkem střechy od cirkusového stanu, navlečeném na holi, tloukli jsme se do L. po rozžhavených silnicích i mezích tři a půl hodiny! (Dnes bych to nazval pochodem smrti.) Ale hoši nereptali, touha po táboření dala zapomenout na všechny útrapy. Když jsme se blížili už k L., odkud k našemu vyhlédnutému místu byly zase ještě asi 4 km podle řeky lesem, potkali jsme vedoucího 35. oddílu z Prahy. Jmenoval se Ladislav Rački (byl jugoslávského původu). Šel právě z nákupu ve městě a mířil ke svému táboru, který měl právě v těch místech, kde i já mínil zarazit. Láďa R. byl již zkušený táborník, asi o šest až osm let starší než já (J. Foglar je ročník 1907 - pozn.), a postřehl ve mně ihned to, co já si upíral přiznat: naprosto nezkušeného holobrádka začátečníka. Viděl naši ubohou výzbroj, viděl náš promokavý "stan", který byl vlastně střechou bez vchodu, viděl naše všechny tragické nedostatky. A tak mi bratrsky nabídl záchranu: za tři dny končí jejich tábor, byl konec července, takže místo aby jej zbourali, celý nám jej zapůjčí i s postavenými stany na podsadách a s kamny, ba i s nacpanými slamníky! Chvíli jsem se hloupě rozmýšlel, nemohl jsem se smířit s tím, že my domněle slavná Čtyřiatřicítka bychom měli po někom dědit tábor… a vyžádal jsem si lhůtu do večera na rozmyšlenou! Jak to bylo směšné a co si můj dobrodinec o mně tehdy asi myslel? Utábořili jsme se s hochy na levém břehu řeky a k večeru jsme se šli podívat na nabízený nám tábor Pětatřicítky. A tak jsem poprvé ve svém životě viděl skutečný stan na podsadě, jeho zařízení s lůžky, poličkami a stolečkem, postavená táborová kamna z kamenů a jílu, asi pětiplátová - a teď jsem teprve pochopil, jak velmi nepřipravený a nevědomý jsem k tomu, abych sám něco podobného zde mohl vybudovat. Moje čtyřiatřicítkové sebevědomí ze mne rychle vyprchalo. Ještě rád a velmi pokorně jsme přijal Račkiho nabídku. Byla to opravdu naše jediná a úžasná záchrana! Náš "tábor" dle mých představ pod promokavou celtou střechy od cirkusu bych byl nucen sbalit za 3 - 4 dny a jet domů! A tak moje pokorné přijetí laskavé a opravdu bratrské nabídky Ládi Račkiho byl vlastně můj první moudrý počin v celém "táborovém" podnikání. Hned druhý den jsme se do tábora k Pětatřicítce nastěhovali (naštěstí měli ve stanech volná lůžka), dali jsme si do kuchyně svoje zásoby, ze kterých jsme si sami pro sebe vařili - a už se tábořilo!… V předvečer dne, kdy Pětatřicítka měla odjet do Prahy, protože její táboření skončilo, vzal mne Láďa Rački ještě dále proti proudu řeky. Kráčeli jsme lesní pobřežní stezkou, zabráni do rozhovoru o různých povahách našich chlapců, až jsme došli na krásnou velikou louku v další zátočině, mnohem větší a otevřenější, než byla naše mýtina u řeky, a také mnohem krásnější teď v zapadajícím žlutém slunci. A Láďa mi řek´: "Podívej se, na téhle louce bych chtěl jednou postavit veliký krásný tábor. Ale nájem za louku je pro náš 35. oddíl příliš drahý! Snad kdybychom udělali takový tábor společně. Vaše Čtyřiatřicítka a my Pětatřicítka, tak by to možná bylo proveditelné! Přemýšlej o tom!" Ó ta historická chvíle! Byla to Sluneční zátoka, kterou mi tehdy Láďa ukazoval a o které snil své plány společného tábora! Teď tady jsem ji viděl poprvé ve svém životě! Stanul jsem na místě, které se o několik let později mělo stát hluboce významné pro mne a pro celé generace hochů…Ovšem tehdy, když jsem tu stál v zapadajícím slunci vedle svého nového přítele jako táborník - začátečník, to jsem ještě nevěděl, že se dívám na Sluneční zátoku! Ten název jsem tomuto kouzelnému místu dal až o šest let později. A také jsem netušil, co pro mne to místo i celý kraj zde budou jednou znamenat - a co všechno zde prožiji. A nevěřil bych, kdyby mi tehdy někdo řekl, že se sem budu vracet s malými přestávkami po dvacet let, pořád a pořád znovu!…" Tak to byla vzpomínka Jaroslava Foglara na Láďu Račkiho a na náš 35. oddíl z Prahy VIII. Nastaly první problémy s roverským dozráváním. Někteří starší kluci odpadávají a nebo přecházejí k trampingu. V té době existuje už výborná trampská zpěvácká osada Ztracenka s písničkářem Jardou Mottlem a kamarádem Jardou Šterclem - známým to hercem a komikem. Stručná charakteristika Pětatřicítky: Oddíl byl chudý, některé stany byly i soukromým majetkem. Režim byl ostrý, vedoucí nároční, ale hodní a laskaví. Takto hodnotí pamětník Atri Karel Skála období, kdy jako 8 - 12letý kluk přišel do oddílu (s Atrim se ještě mnohokrát v našem vyprávění setkáme). Co kluky přitahovalo - jiný svět, jiný život, klubovna se zálesáckými motivy, fotografiemi, s lilií naproti dveřím. Kluci i vedoucí úplně jiní. Plnila se vlčácká nováčkovská zkouška a další zkoušky, podle možnosti plnění v klubovně, na hřišti, v lese, na táborech, tři orlí pera… Jak se sháněly peníze na činnost: :na stavbu klubovny se chodilo po bytech na koupi "cihel", takové malé žebrání. Další zdroj byl prodej lístků do kin, samozřejmě v krojích - lidé více důvěřovali. Těžko zbývalo na tábor, když se z toho platily výpravy a další potřeby. Na výpravy se jezdilo buď v neděli ráno nebo v sobotu večer (byl pouze 1 volný den v týdnu). Ústředí chtělo také pár příspěvků, za to posílali oznámení na srazy apod. 35. oddíl vstoupil do střelecké jednoty, která přislíbila finanční podporu a tak místo výprav se chodilo občas také střílet na cvičák. V roce 1935 byla značná nezaměstnanost. Náš hrdina Atri dosáhl 13ti let a stal se rádcem. Přiznává, že došlo ke zklamání. Měl pocit, že sláva oddílu, jak o ní slyšel, je již daleko za námi. Přítomnost je taková jiná… Jak často se tento stav opakuje s každou dospívající generací. Další počteníčko příště ZbyněkHistorie Káňat - druhý díl
35. oddíl v roce 1930 Klubovna byla stále v Libni v ohradě p. Pavlíka, který zde měl prodej uhlí, jehož dva synové v dřívější době byli členy 35. oddílu. Příchod do klubovny byl přes výběh slepic v ohradě, takže průchod k prahu klubovny byl dost poznamenaný. Na výlety se jezdilo do Prokopského údolí, do Drahaně, hodně se jezdilo na "Hlásku" ke Konrádovcům. To byla - jak se dříve za Rakouska říkalo - vechtrovna - strážnice s přilehlým seníkem. Jelo se vlakem do Čelákovic, tj. za 5,50 Kč. Pak pěšky směrem na Jiřinu. Vechtrovna ležela na silnici do Sojovic v průsečíku železničních tratí do Lysé n/L. Další výhoda byla, že se mohlo spát pod střechou - hlavně o Velikonocích. Okolní terén se stal známým, což umožňovalo řadu her. V pozdějších letech se tam plnila 3 orlí pera. 24. 4. na svátek sv. Jiří - patrona všech skautů a 28. 10. se konaly "župní parády", pořádané Ústředím. Paměti br. Šinágla - setkání s prof. A. B. Svojsíkem: oddíly byly nastoupeny a my, 35. oddíl, vždy někde na ocase. Podle číslování to nebylo. Snad proto, že jsme byli synci chudých rodičů? Br. Svojsík přecházel od oddílu k oddílu a každý oddíl pozdravil. U nás se moc dlouho nezdržel, ale mluvil s námi. Potom jsme zpívali skautskou hymnu a nastoupili k pochodu Prahou, kde byla přehlídka. Chudí jsme byli, pádla jsme nenosili, ale uměli jsme chodit a zpívat (zde dík i jednotě NSG - Národní střelecká garda, dříve jednota) a my zpívali! Odměnou nám byl potlesk pražských občanů. Když jsme se vrátili do klubovny, ukázal Venda Šinágl na zářící lilii proti dveřím a rejpnul si, jak chodíme na chvostě: kde je skautská ideologie, když se měří podle kabátu? Ale nakonec jsme vše kladně zhodnotili a znovu si zazpívali. Nábor nových členů: při cyklistické závodě, pořádaném 24. oddílem OSYENA z Kobylis, tam přichází dost dětí. Pomocí plakátků ve vývěskách, školách. Z nováčků se vytvořila družina vedená br. Šináglem. Na výpravy se chodilo společně, bylo to oživení a byla vidět dobrá práce starších skautů. Půjčovala se literatura z knihovničky: Základy junáctví, Umění pozorovati z r. 1912, Táboření 1912, Přírodou a životem k čistému lidství, Setonova Lesní moudrost a další. V zimě výprava přes zmrzlou Drahaňskou rokli s vařením na ledu. Rok 1935 Za prodej lístků do kina k Deutschům (dnešní divadlo Pod Palmovkou) 200 Kč do pokladny. Registraci zaplatila Střelecká jednota, uhlí od p. Pavlíka zadarmo! Klubovna měla už dvě místnosti: tzv. kancelář a klubovní místnost, to bylo stále ještě v Libni - v Zahradách nebo také "U hodin", říká Josef Odehnal Akéla. Oddíl měl 35 členů, rozdělen na 3 družiny (Sokolí, Tygří, Ostříží). Program - nováčkovská zkouška a dále "druhotřídka", také se šermovalo. Protivník s kuklou na hlavě zaháněl soupeře přes lavice a stoly do kouta, junáci prchali na všechny strany, aby náhodou nepocítili kord v žebrech. Krev tekla z prstů obou soupeřů, knoflíky občas ulítly, ale nikdy nebyl konec bez úsměvu obou soků (první pomoc už se probírala). Skautská ideologie se získávala z knihy "Junák - Skaut" a ze "Základů junáctví" Kupovaly se asi za 40 Kč ve skautingu. Druhotřídní zkouška se skládala u staršího skauta a byla vypracovaná písemně i s obrázky. V oddíle vznikly první neshody s chozením do střelecké jednoty...jsme skauti nebo střelci?...zanedbává se skautský program. Nasadila se na hlavu "ahojka" tzv. srbka či masaryčka - jak se jí později říkalo a klobouk zůstával na šňůře na zádech, ranec se nahodil na záda, puška japonka na rameno a šlo se. Cvičení - manévry se konaly např. na Bílé Hoře nebo u Čelákovic, Neratovic apod. Spali jsme ve stodole. Druhý den jsme byli rozděleni v roje a přesně podle předpisu jsme obsadili vrch - kopec. Proti nám vyrazila selská jízda a nedbající našeho střílení (klapání uzávěrů naprázdno), hrdě nás přešla. Kladné ohlasy se střeleckým výcvikem byly na jubilejním zemském sjezdu Svazu skautů ČSR v Praze. Vystoupení s puškami bylo i ve filmovém týdeníku a v novinách A-Z na titulní straně. Dělalo to dobrý dojem. Rok 1936 Výpověď z klubovny, bude se stavět nový barák. A nastal shon za klubovnou... Sehnala se po oldskautech 24. oddílu YENA z Kobylis. Část se zaplatila a po válce se doplatku br. Kudrna zřekl, protože ví, jak se peníze těžko získávají. Klubovna stála u Libeňského mostu ve Voctářově ulici a bylo u ní i hřiště. Nádherné místo uprostřed Libně, dřevěná s lakovanými stěnami. Hned vedle klubovna skautek a světlušek s novým číslem 8. dívčí oddíl. Přestěhovali jsme se a nový život začal. Zůstalo 15 mladších členů, roveři a oldskauti. Blížil se konec 35. oddílu? Někteří mladší zůstali v "Horní" Libni, ti z nováčků, kteří se ještě pořádně nezakousli, kteří se ještě nesžili. Porady v klubovně o tom co dál, aby oddíl nezanikl, probíhaly potmě, aby se neplatila zbytečně elektřina (stav pokladny byl několik stokorun). Nakonec 25. oddíl, který měl členstva dost, předal k vedení své děti nám 35. oddílu, neboť neměli vedoucí, kteří by je vedli. Oldskauti 35. oddílu a starší rádcové vedli skautíky a vlčata 25. oddílu! Počet členů stoupl na 50. Začalo úspěšné období, členů přibývalo, peněz z akcí také. Vládl kamarádský duch. Rok 1937 Koupě stanů, kotle a poklic za 330 Kč, čistá hotovost je 409 Kč. Výlet na Hlásku, při táboráku slib nováčků, plnění 3 orlích per. 15. - 17. 5. Skautský sraz v Roudnici. Vařili nám vojáci. Náš pokřik: "Před námi se dá vše v let, my jsme Praha třicet pět!" 12. 9. Cyklistické závody v Kobylisích. 21. 9. Pohřeb prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka. V 5.30 jsme šli do Sokolské ulice, kde byl sraz, a odtud na Václavák. Měli jsme černé pásky na rukávech a stuhy na vlajkách. Drželi jsme špalír. Rok 1938 Velikonoční výprava do Nižboru. Celodenní puťák z Nižboru na Křivoklát, druhý den podél Berounky na Karlštejn. Z této výpravy je zachovaná skautská hůl pobitá odznaky. Je v držení 305. smečky Nad Primaskou 43...pozn. od Atriho. 14. 9. Dohoda o zaplacení klubovny ve Voctářce na 1000,- ihned na místě a 3000,- počástech a bezúročně do dvou let (po válce bylo 3000,- odpuštěno). 17. 9. Zemřel A. B. Svojsík 20. 9. Pohřeb br. prof. A. B. Svojsíka. Šli jsme po oddílech se smutečními páskami na rukávech a stuhami na vlajkách jako doprovod z chrámu sv. Ludmily na Vyšehradský hřbitov. Skautský kroj: košile s příslušnými odznaky, kraťasy, modrý šátek. Vedoucí místo šátku měli žlutou plátěnou vázanku a později místo kraťas nosili rajtky (pozn.: od roku 1938 měly šátky už jednotnou barvu, hnědou pro skautky a skauty, žlutou pro světlušky a vlčata). Příspěvky (dnešní daně) 2 Kč měsíčně do oddílu. Výprava do Čelákovic: výlet se povedl, kluci dostali zabrat. Při zpáteční cestě se špatně odhadl čas. Vlak stál na nádraží. Jeden doběhne za výpravčím, druhý pro lístky. Konečně lístky jsou i se slevou. Vlak se zdržel a počkal díky sepjatým rukou vedoucího a smeknutým kloboukům kluků. Výlet do Svatojánských proudů: cesta podle mapy a po družinách. Od Davle proti proudu řeky Sázavy. Postupovali jsme po břehu, skály nás nutily brodit. První musí jít "velitel". Do Štěchovic se dorazilo až k večeru. Postavily se stany. Po prozkoumání místa se našla tabulka: Táboření zakázáno. Tábořilo se dál, ale bez ohně a v tichu - vše dobře dopadlo. Druhý den po bouřce jsme promokli i přes celty. Cestou kolem jahodové plantáže za pozdravení jsme dostali bohatě jahod. Domů jsme pluli po řece lodí. Výlet na Hlásku: program - boj o vlajku, vaření večeře, snídaně, oběda. Běh podle mapy. Zastavily se hodiny a ujel nám vlak. Jelo se příštím. Domů jsme se dostali kolem půlnoci. Ve spořádaném dvojstupu docházíme ke klubovně. Zde nás rodiče čekali. Zastavit stát, rozchod! Každý jde ke svým. Vysvětlují náš pozdní příchod, omlouvám se. Spadl mi kámen ze srdce ¨, vysvětluje br. Šinágl a vzpomíná: " Někdy se musím zamyslet nad tím, proč nám rodiče tak věřili? Kdybych já měl pustit své děti na výlet, někdy i na tři dny, a s mladičkým vedoucím, moc bych se rozhodoval. Snad jsme nebyli tak špatní. Je to skautingem? Kdo mi odpoví?" Naše písničky: Chaloupka nízká Stály báby u silnice Hercegovina Už zase řve to moře kleté Řeka hučí Pětatřicátníci Hoj vzhůru skauti, čeští junáci! Tímto jsme stručně uzavřeli historii 35. oddílu za "první republiky". V dalším čtení historie se dostaneme do napjatých dob při mobilizaci 1938 a jak se dělal program za 2. sv. války. ZbyněkZPĚT
© Copyright Martina Průdková a Jakub Jura, All Rights Reserved.
Graphic design Martina Průdková, Webmaster Jakub Jura
Oficiální internetová stránka tábornického klubu České tábornické unie 'Káňata', Na Hroudě 667/21, Praha 10 - Strašnice, PSČ 100 00.