Nadpis:'casopis'



fotka šéfredaktora Šéfredaktorem časopisu Káně, který vychází jako občasník (obvykle jednou měsíčně) je Daniel Maňas Koháček eMail: dankohy@seznam.cz



Sláva Maňasovi!!! "Máme nový časopis Káně!" Nový, avšak s tradičním názvem KÁNĚ. Tradičním proto, protože má svoji letitou historii, která zasahuje více jak 10 let nazpátek. V minulosti se ztrátou šéfredaktorů přestávají vycházet i časopisy KÁNĚ. Avšak rok 2001 je zlomový a šéfredaktor se po letech opět našel! A proto SLÁVA MAŇASOVI!!! Zbyněk Z.,
Praha 9

Obsah
Historie Káňat

Zajímavosti: Ostraha hranic |Odchod C.A. |Tachovsko |Hagen |Velikonoce

Hudební rubrika Kryl |DOORS |Harrison |Nohavica |Nos


Pár slov úvodem

obalka časopisu Po několikaleté odmlce, způsobené dlouhotrvající tvůrčí krizí (nejen tvůrčí - pozn.), se do vašich rukou dostává Káně, časopis, který má navázat na své vynikající celosvětové úspěchy z předchozích ročníků. Nemohli jsme dopustit, aby došlo k zapomnění na tak skvělý, vtipný, nápaditý, poučný a vůbec nejúžasnější časopis všech dob. Proto jsme se rozhodli přinést na náš komerční trh titul, který zaujme snad každého nekomerčního čtenáře. Znovuobnovený časopis Káně se Vám bude snažit přinést neuvěřitelně zajímavé, zábavné, poučné, no prostě ještě skvělejší a úžasnější počteníčko ze světa přírody, tábornictví, kultury a všeho možného i nemožného, týkajícího se našeho tábornického oddílu, než tomu bylo v minulosti. Naše redakce se v souvislosti s obnovováním tohoto časopisu omlouvá za případné nedostatky, týkající se především nedokonalého grafického provedení a pravidelné nepravidelnosti způsobené nedostatečným technickým zázemím. Tyto nedostatky se však postupně odstraňují, přestěhování naší redakce do budovy Kongresového centra Praha je na spadnutí. Za celou redakci Vám příjemné počtení přeje - maň -





ZAJÍMAVOSTI, AKTUALITY


Historie ostrahy československých státních hranic na Šumavě a v Českém lese

 Podloudný obchod a pašeráctví se snažily ve svém zájmu potírat všechny režimy, které kdy spravovaly území našeho státu. Ve středověku plnili tento úkol královští či vrchnostenští úředníci a jejich ozbrojené složky. V 16. století se na tuto činnost vyčleňují a specializují celní dozorci, kteří byli součástí zemské celní správy. V 2. pol. 18. stol. celní dozorce doplňují tzv. vojenští kordonisté - polouniformovaní vojenští vysloužilci. Tyto složky však k ostraze hranic nestačí, a tak jsou r. 1859 nahrazeni sborem pohraniční stráže (pohraniční myslivci). Roku 1842 dochází v rámci c. k. monarchie k poslední úpravě, sloučením pohraniční a důchodkové stráže vzniká finanční stráž, uniformovaný ozbrojený sbor ministerstva financí, který má za úkol střežit celní a tím i státní hranici a vykonávat pomocnou službu na celních úřadech. Mimochodem příslušníkem finanční stráže byl v jejích počátcích i respicient Josef Němec, manžel Boženy Němcové, která s ním prožila první část jeho služebního naszení na česko-bavorských hranicích, což se výrazně promítlo i v její literární tvorbě. Tento strážní systém převzalo r. 1918 i nově vzniklé Československo. Zprvu se tento sbor ostrahy celního pohraničního pásma jmenoval "pohraniční finanční stráž", ale od roku 1927 se již opět používal jen zkrácený název "finanční stráž". Příslušníci finanční stráže (FS) se dělili na zřízence a úředníky a jejich hodnosti se značně lišily od četnictva, policie či armády. Hodnostní řád FS byl od 20. let následující: pomocný dozorce, dozorce, respicient, vrchní respicient, inspektor II. či I. třídy. FS se měla věnovat především potírání podloudnictví, její služební předpisy však počítaly i se spoluprací s ministerstvem obrany v případě vnějšího ohrožení státu. Nejeden z nich svou službu vlasti zaplatil životem, a to zvlášť po nástupu Hitlera k moci r. 1933. Nyní se vrátím do oblasti západních Čech, a to do Broumova u Plané, vzdáleného od našeho tábora u Žebráků necelých 22 km, kde došlo k jednomu ze série ostrých soubojů mezi příslušníky FS a henleinovskými oddíly Freikorpsu, usilujících o připojení čs. pohraničí k Německé říši. Málokdo z tehdejších "financů" (zlidovělé označení pro příslušníky FS), sloužících v Broumově, věděl, že slouží ve staré chodské vesnici, kde před staletími střežili jeho předkové zemskou stezku do Bavorska s výzanmným průsmykem. Německá kolonizace od 13. stol. zde navíc plánské Chody, na rozdíl od Chodů domažlických, postupně pohlcovala a rok 1598 znamenal i jejich definitivní konec, když se zemský sněm usnesl na odprodeji celého pomezního hvozdu na Tachovsku a Plánsku. Vojenský význam Chodů, skoro již poněmčených, ztratil tak svůj význam a z bývalých strážců hranic se stali prostí rolníci podléhající robotním povinnostem. Vznikl zde i zvláštní "egerlandský dialekt", kterým by se Němec ve své rodné zemi určitě nedomluvil. Vznikla tak slova jako např. Chalupner (správně Häusler - domkář, chalupář), Malinen (Himbeeren - maliny), Wawa-Baba (Grobmutter - babička), Watschina (Frühstück - snídaně), apod. Roku 1938 již však veškeré chodské tradice pohlcovala dusivá totalita henleinovského moru. Posledními, kdo by měl čas na přemýšlení o zdejších chodských tradicích byli finančníci ze zapomenuté broumovské varty. Ten neměl ani major pěchoty Václav Diviš, velící praporu Stráže obrany státu (SOS) Stříbro, kterému podléhal i hraniční úsek Broumova. Divišův prapor patřil mezi 31 praporů SOS, které byly zřízeny r.1936 pro případ aktuální potřeby z příslušníků finanční stráže, četnictva, policie a vybraných vojáků v záloze. Poprvé byly jednotky SOS použity v květnu 1938, kdy se zdálo, že se nacisté chystají zaútočit na ČSR. tehdy také 76 příslušníků FS, 84 četníků a 187 vojenských záložníků z praporu SOS Stříbro rychle a obětavě obsadilo praporní úsek státních hranic od Broumova až po rozlehlý obvod oddělení FS Rozvadov. Dlouhé týdny vyčerpávající pohotovosti v polních podmínkách vyústily 12. září 1938 v henleinovský pokus o puč, který měl odtrhnout česká pohraniční území od ČSR. Broumov však henleinovci přepadli až v ranních hodinách 27. září 1938. Cílem početného henleinovského Freikorpsu, byly budovy celního úřadu, oddělení FS a polní stanoviště místní jednotky SOS. Na třech místech v obci se pak rozpoutaly přestřelky. První úspěch zaznamenali útočníci při útoku na bojové stanoviště SOS. Osmnáctičlenná jednotka SOS byla sice na poslední chvíli varována výstražným systémem z ostnatého drátu a plechovek kolem stanoviště, ale to již byl proti ní vržen ruční granát a mnohonásobná přesila začala za plné palby obkličovat broumovské družstvo SOS. To, když mu po pouhých třech výstřelech nečekaně selhal lehký kulomet, se bojem stáhlo do Kyjova. Ve stejnou dobu již další skupiny Freikorpsu útočily na západním okraji obce na budovu celního úřadu, na opačné straně obce proti oddělení FS. Při útoku na tuto budovu byl střepinami z granátu zraněn vrchní respicient Kopfstein. Celnice se zatím bránila beze ztrát. Dozorci Říhovi se navíc podařilo na počátku boje se dovolat pro posilu do Chodové Plané. Ta sice asi po třiceti minutách dorazila i s obrněným autem, ale za tuto krátkou dobu se zatím odehrála před broumovskou celnicí jedna z největších tragédií rozbouřeného pohraničí oněch dní. Místní henleinovci dokázali, že jejich věčné čmárání hákových křížů na silnici a po stromech, časté chůze a tajné porady u lesního Schneidera či hnojení pole tak, aby vzrůstající obilí rychleji rostlo ve tvaru hákového kříže (!), nebyly jen bezzubým provokováním a vzýváním vítězství nacismu. Boj u celnice sílil. Její posádka netušila, že se již posila blíží. Respicient Minář vyskakuje z okna a pokouší se přeběhnout silnici. Zbytek posádky se již o stejnou akci nepokusí, protože se Minář dostal na mušku jednomu z ukrytých střelců, kteří dosud nezasáhli do boje. Padá zasažen s průstřelem plic. Umírajícího henleinovci záhy dobijí pažbami, ačkoliv je přihlížející ženy z obce upozorňují na to, že raněný respicient je otcem čtyřleté dcerky a ročního syna. Pro nacistické fanatiky, ještě před nedávnem obyčejné venkovany, to však nic neznamená. Síla hnědého jedu v jejich myšlení je mocnější. Bez váhání se mění z "bojovníků za svobodu sudetských Němců" v obyčejné sprosté vrahy… Po příjezdu vojenského oddílu však jejich bojovnost a hrdinství rychle opadne a uprchnou za hranice. Na silnici poblíž rozstřílené celnice ponechají jen svou oběť - třicetiletého respicienta čs. finanční stráže Josefa Mináře. Kdysi chodská hranice má tak po staletích opět mrtvého obránce… - maň - Pramen: Jindřich Marek; Smrt v celním pásmu ; Svět křídel Cheb 2000
Na začátek



Adieu C.A. aneb konec ruské nadvlády ve střední Evropě

 Deset let uplyne na konci června od doby, kdy Československo opustil poslední sovětský voják. Proto jsem si neodpustil tuto pro naši zemi bezpochyby klíčovou událost konce 20. století připomenout. 20. srpna 1968 ve 21 hodin SELČ oznámil představitel spojeného velení Varšavské smlouvy Jamščikov náměstkovi ministra vnitra V. Šalgovičovi, že o půlnoci překročí spojenecká vojska hranice ČSSR. Kolem 23:00 zahájila intervenční vojska pěti zemí Varšavské smlouvy (SSSR, PLR, MLR, BLR a NDR) o síle 28 divizí a za podpory čtyř leteckých armád obsazování Československa. Krátce poté se do akce zapojila i Státní bezpečnost, která dostala za úkol monitorovat Československý rozhlas. Deset minut po půlnoci překročily sovětské jednotky hranice v prostoru Cínovec a Moldava. Kolem 2. hodiny byla zahájena výsadková operace na letišti v Ruzyni, poté také na letištích v Brně a Bratislavě. Okolo třetí hodiny ranní padly první výstřely do přihlížejících obyvatel v Liberci. Byli první mrtví a ranění. O hodinu později obsadila výsadková divize nejdůležitější ministerstva, úřad vlády, Pražský hrad a budovu Ústředního výboru KSČ, kde internovala zástupce nejvyššího vedení. Okolo 7:00 došlo k srážce okupačních vojsk s neozbrojenými obránci Čs. rozhlasu, která si vyžádala 17 obětí a desítky zraněných občanů. Poté sovětská jednotka rozhlas obsadila. V celé zemi se zvedla spontánní vlna protiokupačního odporu. Krátce po poledni byli českoslovenští představitelé Dubček, Smrkovský, Kriegel a Špaček přepraveni do internace mimo území ČSSR. Následující den okolo půl desáté byly zaznamenány první oběti na životech i na východním Slovensku, o hodinu později byl vydán všeobecný příkaz k zatýkání odpůrců okupace. V poledne byla vyhlášena hodinová stávka na odpor proti okupaci a v Košicích bylo vyhlášeno stanné právo(!) Tak takto lze ve stručnosti vylíčit situaci v prvních dnech obsazování země vojsky Varšavské smlouvy, s jejichž příchodem zhasl poslední plamínek naděje na svobodnější budoucnost a vrátil Československo na dalších 21 let do prohnilého komunistického sarkofágu. Obsazení si v Praze vyžádalo 25 obětí a 431 raněných, mnoho budov bylo poškozeno ostřelováním. Celkové škody na státním majetku byly vyčísleny na 1431 milionů korun. Nový komunistický režim nastolil na začátku 70. let vládu silné ruky, kdy přistoupil k tvrdým represím vůči odpůrcům režimu, čímž se situace přiblížila k stavu, který v Československu panoval v 50. letech. Na protest proti okupaci ČSSR se ve Varšavě upálil 59letý Ryszard Siwiewc. K témuž kroku se v Praze v lednu '69 odhodlal i student Jan Palach a poté v únoru další student Jan Zajíc. Sovětská armáda se usadila na více než osmdesáti místech Československa. Stačila zde přitom zanechat škody za desítky miliard korun a nenávratně zdevastovat přírodu. Na začátku roku 1989 chystal v tu dobu již prohnilý komunistický režim po jednáních s Michailem Gorbačovovem odsun menšího počtu sovětských vojsk z východní Evropy. Ovšem jediným "úspěchem" bylo symbolické stažení po jednom výsadkovém praporu z NDR a ČSSR. Nakonec se podařilo odsunout zhruba 1000 vojáků, 150 tanků, a přes 20 děl. 21. srpna 1989 rozehnala policie pražské demonstrace proti okupaci ČSSR. Desítky občanů byly zatčeny (včetně několika Poláků, Maďarů a Italů). 17. listopadu 1989 se konala padesátitisícová manifestace na památku obětí studentstva z r. 1939, která se přeměnila v demonstraci za svobodu a demokracii. Demonstrace byla brutálně potlačena, což vyvolalo rozhořčení veřejnosti a následné denodenní protestní akce. Byla vyhlášena okupační stávka na vysokých školách, k nimž se přidala většina divadel. 26. listopadu na 700 tisícové demonstraci na Letenské pláni vystoupil Alexander Dubček s projevem, v němž odsoudil vojenský zásah Varšavské smlouvy z r. 1968. Po doznění revolučních událostí, které vyvrcholily odstoupením vedení KSČ z funkcí a zrušením vedoucí úlohy KSČ, začaly vznikat tlaky prosazující bezpodmínečný odsun sovětských vojsk. 17. 1. 1990 byl sovětské delegaci předložen časový rozpis odsunu sovětské armády z ČSSR. Hlavním vyjednavačem v otázce odsunu sovětských vojsk se stal rocker (skup. Pražský výběr) a tehdejší poslanec Federálního shromáždění Michael Kocáb. Plynulý odchod z ČSFR postupoval po etapách: první skončila 31. 5. 90 a druhá 22. 12. 90. S třetí etapou, která skončila 20. 6. 1991, fakticky skončil pobyt sovětských vojsk v ČSFR. 27. 6. opustil generál E. Vorobjov jako poslední příslušník SSkSV (Střední skupina sovětských vojsk) Československo. 24. 6. se uskutečnil na památku odchodu sovětské armády koncert rockové skupiny Pražský výběr s Frankem Zappou Adieu CA (= sbohem sovětská armádo). Byl tak dovršen boj za svobodu, započatý revolučními událostmi z listopadu 89, na oslavu odchodu sovětských vojsk se po celém Československu rozezněly 30. 6. 1991 sirény a zvony. Za 23letý pobyt v Československu stačili příslušníci sovětské armády spáchat 2 092 trestných činů a přestupků, z čehož bylo 94 zabití a 345 těžkých ublížení na zdraví, ostatní byly krádeže aj. Celkem bylo odsunuto 73 500 vojáků, 39 911 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 1 218 děl a minometů, 146 bojových vrtulníků, 76 bojových letounů a blíže neurčené množství "speciální" munice - jaderných hlavic. - maň - Pramen: Jindřich Pecka a kol.: Sovětská armáda v Československu 1968 - 1991; AV ČR,;Praha 1996 Jindřich Pecka: Odsun sovětských vojsk z Československa 1989 - 1991; AV ČR; Praha 1996 Na začátek

Pár zajímavostí z Tachovska:

 Pořejov - ves, která zmizela z povrchu Země Ves Pořejov (německy Purschau) s panským sídlem stávala přibližně 7 kilometrů od Tachova a asi 2 kilometry od Žebráků.Zřejmě již ve 13. stol. byla připojena k tachovskému manskému obvodu. Drobní feudálové vlastnili statek jako manství (man = v obecném významu leník, vazal), za což byli povinni sloužit purkrabímu královského hradu v Tachově. Přímé písemné zprávy o pořejovských manech jsou známy až od pol. 14. stol. Prvním z nich byl r. 1380 blíže neznámý Dluhovoj. Nejdéle na zdejším rytířském sídle vládly rodiny Dolniců a Perglárů. Jan Sebastián z Perglasu nově nabytý statek ztratil při pobělohorských konfiskacích kvůli účasti ve stavovském povstání. Pořejov od r.1625 patřil Jeronýmu della Porta, poté jej r. 1687 koupil Jan Zikmund von Götzen a připojil k borskému statku. R. 1728 panství koupil Adam Filip Losy a vzápětí ho připojil k tachovskému dominiu. Kostel sv. Bartoloměje, v jádru gotický, byl přestavěn za Sebastiána Perglára a znovu upraven r. 1740. Zbořen kolem r. 1971. Místo bývalého kostela označují dnes pouze staré kaštany. Podobu pořejovského rytířského sídla lze dnes rekonstruovat pouze na základě ikonografického materiálu, neboť celá vesnice včetně zámku, dvora a kostela zanikla v šedesátých letech 20. stol. Na plánech Pořejova datovaných do let 1790 a 1838 je ještě patrný částečně zachovaný vodní příkop staré tvrze. Zámek vázaný na blízký poplužní dvůr byl založen na půdorysu písmene "L". Jedna z mladších podob pořejovského sídla je zachována na rytině vsi z r.1725, na níž jsou patrné čtyři budovy seskupené kolem nádvoří, přičemž jižním křídlem prochází vstupní brána. Poslední kapitoly dějin jsou pro obec neradostné. Ke konci 2. sv. války obsadili postupující Američané okolí Pořejova, kde se ve vsi i okolních lesích ukrývaly nevelké skupiny SS. Po ostřelování vsi, při kterém vyhořelo 32 domů, Pořejov 5. května 1945 kapituloval. Poničená ves byla potom předurčena k postupnému zániku. V r. 1956 zde ze 141 domů a téměř šesti set obyvatel zbývalo jen sedm zachovalých usedlostí, které měly střechy. Potom byla ves postupně zlikvidována a v její blízkosti založena skládka odpadu, která do dnešních dnů pohltila 1/2 plochy bývalé obce. · Duch tachovského barona V 17. století vlastnil tachovské panství mocný a krutý pán, baron Jan Filip Hussmann. Jezdil po panství na koni a týral poddané. Když zemřel, začal se jeho duch zjevovat (zvláště na Štědrý večer) v ohnivém kočáře taženém čtyřmi koňmi. Za každým kopytem prý běžel malý černý pes. Jiní ho viděli naopak s velkým černým psem po boku. Baron Hussmann je pohřben uprostřed lesa a nad jeho hrobem stojí kaple. · Zázračný kámen v Aglijině údolí Dva kilometry SZ od města v tzv. Aglijině údolí je už od pohanských dob ctěné a poutníky navštěvované místo. Stojí tu komplex částečně zřícených staveb. Je to zámek Světce (Heiligen), který zdědil jméno po původním pavlánském klášteře Čtrnácti svatých pomocníků. Dříve na tomto místě stávala kaple zasvěcená týmž svatým, k níž se váže stará pověst. V lese tu ležel velký kámen, na němž se v noci objevovalo vždy 14 světýlek. Okolní lid je považoval za znamení Čtrnácti svatých pomocníků a konal u kamene pobožnosti. Jednou byl obřadu přítomen pohanský šlechtic, který se před věřícími rouhal. Aby zaplašil světla, vrhl se s koněm proti kamenu s výkřikem, že chce být patnáctým pomocníkem. Vtom se však otevřela země a rouhače pohltila. Zůstala po něm jen přílba a ostruha, které prý na doklad události byly uschovány až do časů, kdy byla nad místem vystavěna kaple. Při jejím založení byl odstraněn zázračný balvan, ale po třech nocích se objevily na původním místě, a proto tam byl nakonec ponechán. · - maň - Pramen: Jiří Úlovec: Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech; Libri; Praha 1995 Martin Stejskal: Labyrintem tajemna aneb Průvodce po tajemných místech Československa; Paseka; Praha 1991
Na začátek



Smrt v Hagenově Štole

 Ve věčném přítmí štoly se zlověstně a takřka vyzývavě pohupuje kus obyčejné rezavé kolejnice, kterou sem kdosi neznámý zavěsil. Pod ní prosakují z vápencové stěny jiskřící krůpěje a stékají do malé studánky. Stačí jediný pohyb rukou, jediný úder tyčí do kolejnice, aby se zvonivý zvuk rozlehl podzemím a mnohonásobnou ozvěnou pozvolna zanikal kdesi v hlubinách spletitého podzemního labyrintu. Podle stále živé legendy má tento zvuk probudit cosi temného a zlého, monstrum děsivých snů, démona zrozeného z nepojmenovatelných úzkostí lidského podvědomí… Podívejme se nyní na kořeny celé té zvláštní pověsti. Vyprávějí ji trampové u večerních ohňů v divoké skalnaté krajině Českého krasu, kde kaňonovité krátery opuštěných lomů mezi Karlštejnem a Mořinou, propojené labyrintem podzemních chodeb - zejména Velká a Malá Amerika - už desítky let vábí mladé romantiky. Jenže na příliš smělé odvážlivce tu číhá smrtelné nebezpečí; tajemný fantom opuštěných štol, všeobecně nazývaný Hagen. Je to prý přízrak německého vojáka, který jako jediný přežil z jednotky rozprášené partyzány v květnu 1945 a nalezl úkryt ve zdejším podzemí. Racionálnější vypravěči připouštějí, že se zde mohl po určitou dobu skutečně nějaký voják skrývat, ale ještě pravděpodobnější je, že nějaký pobuda či pronásledovaný zločinec využívá pověsti o vojákovi, který zabloudil a zahynul v chodbách Ameriky, a na Hagena si hrál. Tomu by nasvědčovaly zprávy o ztrácejících se potravinách a věcech táborníků, o krocích rozléhajících se v opuštěných úsecích chodeb, a také o lidské postavě zahlédnuté na místech, která jsou považována za nepřístupná. Hagenovi jsou ovšem přičítána i přirozená neštěstí vzniklá lidskou neopatrností, zejména pády ze srázů či oběti závalů v podzemí. Přesto není vše tak jednoduché. O tom svědčí například příběh o dívce Hance, která si jednou v noci odskočila od táborového ohně za vykonáním přirozené lidské potřeby - a už ji nikdo nespatřil. Její přítel, který se ji asi po čtvrthodině vydal hledat, došel jen do míst, kde byl další průchod znemožněn, protože pokračování chodby bylo zatopeno. Na okraji vody našel její zakutálenou baterku a rozryté bláto, jako by upadla nebo ji někdo srazil na zem. Jen ozvěna odpovídala na jeho volání. Za pomoci kamarádů zoufale prohledával všechny dosažitelné chodby i okolí lomů, ale nenašli ani tělo, ani sebemenší stopu po zmizelé dívce. Nakonec prý onen mládenec zakopal svou kytaru, na níž jí hrával písně o lásce, pod kamennou mohylu na dně lomu Jižní Kříž. Ta mohyla tam byla velice dlouho a stala se objektem zvláštního trampského kultu. Později zanikla, ale nedávno ji opět někdo obnovil. Kdysi na úpatí skály pod Andělskými schody tábořili trampové a dva z nich se večer vydali strmými skalními stupni ke studánce do štoly pro vodu (tehdy ještě byla pitná, dnes už není). Nad studánkou se nachází traverza zasazená do stěny, na níž visí už zmiňovaná kolejnice a vedle železná tyč s očkem, jako provokativní nabídka k vyzvánění. Zatímco jeden z trampů nabíral vodu do nádob, ten druhý několikrát žertem udeřil do kolejnice. Sotva vyzvánění doznělo, měli pocit, že v nitru skal se něco pohnulo. Ze tmy se ozvaly kroky a stále se přibližovaly. Mladík, který vyzváněl, to komentoval posměšnými slovy, že na tyhle fóry nenaletí, protože je mu jasné, že se kamarádi z tábořiště vydali za nimi, aby je vystrašili, ale že si tady na ně počká a překvapí je. Ten druhý se však projevil jako zbabělec a dal se na útěk. Když se za okamžik vrátil nahoru s celou partou - nikdo z nich nechyběl, takže kroky v chodbě musely patřit někomu jinému - už svého druha nenašli. Zmizel. Na volání neodpovídal. Nitro skal bylo tiché a jen ozvěna opakovala jejich hlasy. Když pak náhodně posvítili na hladinu studánky, ztuhli děsem. Voda byla rudá krví a v ní ležel německý bajonet z druhé světové války. Na jeho rukojeti zřetelně četli švabachem napsaná slova: HANS HAGEN. Naplnila se tedy Hagenova kletba? Podle jiné, realističtější verze vyprávění, bylo právě náhodné nalezení starého německého bajonetu s vyrytým Hagenovým jménem ve štole poblíž studánky důvodem ke vzniku celé pověsti. A zavěšená kolejnice tu sloužila pro signalizaci dělníkům, dokud se v lomu ještě těžilo. To zní pravděpodobně, ale přesto zůstávají znepokojivé souvislosti. Například z Bretaně je známa pověst o tom, že uprostřed temného, zakletého lesa Broceliante bývala "Merlinova studna", vedle níž ležel plochý kámen a nad níž visel zvon; když někdo nabral vodu a vylil ,ji na kámen, způsobil bouři; když udeřil na zvon, vynořil se z hlubin drak nebo černý rytíř a vyzval ho na souboj. Ještě zajímavější je sám význam jména Hagen. Starogermánský výraz "hag" znamenal čaroděje nebo zlého skřeta. Že by však trampové tvořili legendu na základě znalostí středověkých eposů o králi Artušovi a germánských mýtů? To se zdá nepravděpodobné. Historik a speleolog (jeskyňář) Vl. Peša ve své seminární práci o archeologické typologii jeskyň píše: "Jeskynní atmosféru naplňuje mnoho neobvyklých a mnohdy obtížně pochopitelných jevů, k nimž patří akustické a optické klamy způsobené delší přítomností v hlubších částech rozsáhlejších podzemních prostor. Mohou být způsobené činností mozku v extrémních jeskynních podmínkách, na něž nejsou lidské smysly přizpůsobeny." Také mnozí další speleologové potvrzují jev nazývaný "jeskynní nemoc". Projevuje se pocitem zvláštního omámení, jako by člověk požil nějakou drogu. Někdy má pocit, že opouští své tělo. V temnotě chodeb najednou zahlédne nečekané záblesky, putující světelné body a tančící modré plaménky, jindy jako by v dálce prošla nezřetelná světélkující postava. Nečekaně se rozlehne podzemními síněmi rytmické ťukání, jako by nějací permoníci tesali skálu. Někdy to spíš připomíná údery koňských kopyt či kroky člověka v těžkých botách… Ano, možná je to jen bušení výzkumníkova srdce. Kdo ví? A je táhlý, hluboký vzdech, který občas zazní jeskyněmi, způsoben opravdu jen průvanem v úzkých skulinách? Čím déle prý člověk setrvává ve tmě hlubokých jeskynních labyrintů, tím intenzivnější má pocit blízkosti něčeho živého. To je asi tak vše, co mohu k této stále žijící legendě napsat. Několikrát se také stalo, že různí nenechavci zcizili Hagenův zvon a odnesli si ho domů jako unikátní relikvii; zanedlouho se však nad studánkou objevila nová, čerstvě zavěšená kolejnice. A tak ten kus železa dál vyzývavě visí nad podzemním pramenem, jako by čekal na svou oběť… - maň - Pramen: Otomar Dvořák; Tajemná tvář krajiny; Knihkupectví U radnice, Beroun 2001
Na začátek



Co jsou vlastně Velikonoce?

 Jedná se o okruh křesťanských památných dnů, nazývaný též Pašijový týden (pašije = utrpení). Velikonoce tedy symbolizují Kristovo utrpení. Ten začíná tzv. Škaredou středou, která se takto nazývá podle pověry, která uvádí, že se tento den Jidáš škaredil na Krista (tento den se proto nesmí nikdo škaredit). Dalším dnem je Zelený čtvrtek, kdy se oslavuje poslední večeře Krista. Tento den zní před Velikonocemi kostelní zvony naposledy, protože se říká, že odlétají do Říma. Proto se od tohoto dne na mše svolává pomocí řehtaček a klapaček. Tento den se doporučovalo jíst zelenou stravu, hospodyně měly vstávat časně a zametat ještě před východem slunce, smetí se odnášelo na křižovatky cest. Velký pátek je dnem velkého smutku, jelikož tohoto dne měl být ukřižován Ježíš Kristus. Doporučuje se mytí v potoce (kvůli nemocem), nemá se prát prádlo, protože se údajně tento den mění voda v Kristovu krev, tento den mají moc čarodějnice. Následuje Bílá sobota, která připomíná pohřbení Krista, tento den se světil oheň před vchodem do kostela. Hospodyně doma uhasily oheň v kamnech, vzaly polínko a položili ho na oheň před kostelem. Odtud vzaly žhavé uhlíky a doma zapálily oheň nový. Boží hod velikonoční, čili velikonoční neděle symbolizuje zmrtvýchvstání Krista, tento den se světily velikonoční pokrmy (beránek, mazanec). Velikonoční neděle je první neděle po prvním jarním úplňku, z čehož vyplývá, že Velikonoce jsou svátky pohyblivé. Posledním velikonočním dnem je Velikonoční pondělí, které je nejvýznamnějším z hlediska velikonočních zvyků. Koná se pomlázka (od slova pomladit), vychází z principu kontagiózní magie (dotknutím se člověka nějakým předmětem dochází k přenesení jeho vlastností na tohoto člověka). Pomlázka měla dívky "pomladit", proto se pomlázka plete vždy z čerstvých proutků (pokud bychom použili třeba rok starou pomlázku, dívka by převzala vlastnosti této pomlázky a zestárla by!) Dívky přivazovaly chlapcům na pomlázku červenou stuhu (symbol života), dávaly jim velikonoční vajíčka, jakožto symbol plodnosti (jedině čerstvá nevyfouknutá, jelikož vyfouknutá vajíčka jsou symbolem smrti!!!), která byla nabarvena na červeno (opět symbol života), pro zvýšení účinků se na vajíčko malovaly solární motivy, vlnovky, hvězdičky apod. (tedy motivy, symbolizující život - jiné dekorace jsou z liturgického hlediska nesmyslné). Jednou z velikonočních mystifikací je velikonoční zajíček. Ten pochází až z 19. stol. z Německa, kde vznikla nesmyslná pověra, že na Velikonoce zajíci snášejí vajíčka (nikdy neexistující kult). Velikonoce jsou považovány za vyvrcholení křesťanského liturgického roku, původně navazovaly na židovský svátek pesach. Před Velikonocemi probíhá tradiční40denní půst. - maň -
Na začátek





HUDEBNÍ RUBRIKA

Karel KRYL

 (12. 4. 1944 - 3.3. 1994) Syn i vnuk knihtiskaře a pravnuk hrnčíře, sám zprvu keramik, pak leccos, až konečně písničkář samouk a toulavý zpěvák. Člověk, zdrcený příchodem sovětských vojsk do Československa v roce 1968, který jako sedmiletý nechápal, proč nějací divní lidé rozbíjejí otcovy hlubotiskové stroje, v deseti letech zkopaný ze schodů před zraky učitelky jenom proto, že jí kazil stoprocentní organizovanost v pionýru. Z toho všeho se Karel Kryl ve svých písních vyzpívává. Z mučivé krutosti, bezcitnosti a lhostejnosti, které ona doba přinášela. Písničky začal skládat na začátku 60. let, roku 1966 poprvé nahrával v ústeckém rozhlase, o rok později v Ostravě. Roku 1968 se odstěhoval do Prahy, kde si získal velkou popularitu častým vystupováním a vysíláním v rozhlase. Jeho první deska Bratříčku, zavírej vrátka, vydaná na jaře 1969 se stala nesmrtelným symbolem boje proti totalitě. Téhož roku emigroval do Západního Německa, kde pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Absolvoval několik koncertních turné ve Skandinávii, USA, Kanadě a Austrálii. Písně skládal i v polštině a němčině. V emigraci vydal několik LP (např. Rakovina, Maškary, Ocelárna apod.) Roku 1989 se vrátil do Československa, aby zde zahrál a zazpíval na velkých demonstracích za svržení komunistického režimu. Poté, co se nenaplnily jeho ideály o vývoji společnosti po sametové revoluci se uzavřel a lehce zahořkl. Střídavě pak žil v Praze a Mnichově. Muž, který mohl příští týden (12. dubna) oslavit 57mé narozeniny, zemřel náhle a nečekaně ve věku nedožitých 50ti let 3. března 1994 v německém Pasově na infarkt. S jeho smrtí sice odešla legenda českého protestsongu, humánní poselství jeho textů je však navždy nesmrtelné. - maň -
Na začátek

THE DOORS

 rocková skupina založená roku 1965 Původní sestava: Bobby Krieger: kytara Jim Morrison: zpěv John Densmore: bicí Ray Manzarek: klávesy Léto se pomalu blíží a s ním i významné výročí v dějinách rockové hudby. Před necelými třiceti lety totiž za nejasných příčin zemřel hlavní představitel legendární skupiny The Doors Jim Morrison. Jim Morrison se narodil 8. prosince 1943 v Melbourne na Floridě jako James Douglas Morrisson. Roku 1961 maturoval na George Washington High School, rok trávil na St. Petersburg Junior College a pak studoval filmovou techniku na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA). Setkal se s Rayem Manzarekem, který tehdy hrál se svými bratry v bluesbandu Rick And Ravens; čtveřice se spojila s Johnem Densmorem. Robbie Krieger byl stejně jako Densmore z Los Angeles, studoval meditaci a prošel skupinou Psychedelic Rangers. K Doors se přidal poté, když ze skupiny odešli Manzarekovi bratři. Doors pak zahájili svoji dráhu v losangeleském London Fog Clubu na Sunset Boulevard. Předzvěstí jejich pozdější bouřlivé kariéry byl zákaz vystoupení skupiny v prestižním losangeleském klubu Whiskey A Go Go kvůli skladbě The End, což byl zpola mluvený, zpola zpívaný apokalyptický příběh, ve kterém mladý muž zavraždí své rodiče. Morrison coby rozený rebel prohlašoval, že jeho rodiče zemřeli a ze svého příjmení vypustil jedno "s". Jeho otec byl ve skutečnosti úspěšný kontraadmirál z rodiny s dlouhou vojenskou tradicí. Jméno skupiny navazovalo jak na verše básníka Williama Blakea, ("dveře mezi známým a neznámým"), tak i na psychedelickou esej Aldouse Huxleyho (Brány vnímání). Morrisonův divadelní smysl mu pomáhal k vyjádření fantazie, vizí a obav, kterými mladá Amerika na konci 60. let procházela - od bezelstnosti flower power až k děsivým souvislostem psychedelie a drog. Jack Holzman tehdy transformoval Elektru z výlučně folkové firmy na významnou rockovou značku a nabídl Doors kontrakt. První album obsahovalo nezkrácené verze skladeb The End i Light My Fire. Druhé album kombinovalo bizarní texty s obalem s neméně bizarními cirkusovými postavami. Z třetí desky Waiting For The Sun pocházel další hit #1 Hello I Love You. Doors zde výjimečné užívali hostujícího baskytaristu - obvykle vytvářel basové linky Ray Manzarek na pedály varhan. Ray Davies z Kinks žaloval Doors za to, že skladba je plagiátem jeho All Day And All Of The Night, a proto britské tantiémy, plynoucí z nahrávky Hello I Love You, byly vypláceny Daviesovi a ne Doors. Se svými kolegy z UCLA Morrison natočil film A Feast Of Friends a podílel se na dvou promo filmech, Break On Through a The Unknown Soldier. Před svojí smrtí společně s novelistou Michaelem McClurem dokončil další scénář. Generace hippies se domnívala, že Morrisonovy politické a filozofické ideje rozbředly pod tlakem komercionalizace. Již od samého počátku měl Morrison problémy s pitím a drogami. Obojí nejprve tvořilo nedílnou součást jeho image, ale v roce 1969 se mu drogový návyk vymkl z ruky. Nadával svým fanouškům a plival na ně. Během jednoho turné se věšel z balkónu svého hotelového pokoje - jen tak kvůli vzrušení. Morrison se dostával často do konfliktu s autoritami, byl neustále obviňován z opilství, v New Havenu v Connecticutu byl v prosinci 1967 zatčen za obscénní projev, v Miami v březnu 1969 za exhibicionismus na pódiu. Zatímco probíhaly soudní přípravy, rockovi kritici tvrdili, že Doors jsou běžná popová kapela, která se jen stylizuje do role rebelů. To zčásti potvrdilo nevýrazné album The Soft Parade (1969). Album Morrison Hotel však již představovalo návrat k věcným, energickým skladbám v duchu R&B, stejně jako živé album Absolutely Live. Albem LA Woman, z něhož pochází skladba Riders On The Storm, tvorba Doors dosáhla vrcholu. Manažer Doors Danny Sugarman vzpomíná, že Morrisonova pobuřující image vždycky zastiňovala jeho poezii a hudbu. Čtyři roky v extrémním světě sexu, drog, alkoholu, filozofování, sebezpytování a rock'n rollu si vybraly svoji daň. Otrávený věčnými problémy a právními spory s nahrávací společnosti se rozhodl, že mu prospěje změna prostředí, a tak v březnu 1971 skupinu opustil a odjel se svou dávnou přítelkyní Pamelou Coursonovou do Paříže. Předsevzal si, že se vrátí k poezii a přestane pít. Místo toho však celé noci pil a fetoval. V pátek 2. července po večeři v restauraci odvedl Morrison Pamelu domů a rozhodl se jít sám do kina. Události, které se odehrály potom, zůstávají záhadou. V časných ranních hodinách se Morrison vrátil domů a během koupání zjevně dostal infarkt. Zprávy o Morrisonově smrti začaly vycházet na povrch. V pondělí 5. července zástupce Elektra Records volal Coursonové, aby si tyto zvěsti ověřil. Dozvěděl se, že by měl přiletět do Paříže. Tam v úterý nalezl Coursonovou se zapečetěnou rakví a úmrtním listem v ruce. Stálo v něm, že Morrison zemřel na infarkt ve dvaceti sedmi letech. Druhého dne byl pohřben na pařížském hřbitově slavných francouzských malířů, hudebníků, státníků a legendárních excentriků Pére Lachaise. Morrisonův hrob se později stal poutním místem hippies. Existuje spousta otázek, které stále obklopují smrt Jima Morrisona. Proč nebyla oficiální zpráva o jeho smrti vydána dříve než ve čtvrtek 8. července? Co se vlastně událo mezi 2. a 5. červencem? Šel Morrison skutečně do kina, anebo byl místo toho někde pít? Coursonová vypovídala, že se probudila v sobotu v pět hodin ráno a nalezla Morrisona mrtvého následkem předávkování heroinem. Ale o Morrisonovi se nevědělo, že bere heroin. Někteří si myslí, že šlo o úkladnou vraždu. Jiní trvají na tom, že Jim Morrison vůbec nezemřel, protože jistá nepotvrzená zpráva říká, že během onoho víkendu byl viděn, jak nastupuje do letadla. Tím se v podstatě uzavřela historie této nesmírně významné kapely., Zbývající tři Doors sice ještě vydali album Other Voices, to však již postrádalo dotek Morrisonovy vyšinuté geniality a skupina se rozešla. Bývalí členové se pak pokusili o sólovou dráhu, ale slávy Doors s Jimem Morrisonem se jim nikdy dosáhnout nepodařilo. - maň -
Na začátek

Dozněl poslední akord nejtiššího Beatla

 George Harrison, kytarista a zpěvák zřejmě nejslavnější hudební skupiny všech dob, The Beatles, ve svých 58 letech zemřel. Boj s rakovinou mozku a plic, který Harrison sváděl posledních sedm let, skončil bohužel 30. listopadu 2001 nezdarem. George Harrison, který byl z legendární čtveřice nejmladší - narodil se v roce 1943 - měl v Beatles zvláštní postavení. Po celou dobu existence skupiny stál v ústraní, a to nejen hudebně. Autorský tým Paul McCartney - John Lennon byl totiž natolik silný, že Harrisonovy skladatelské ambice bez problémů převálcoval. Bez jeho kytary a kompozic by však Beatles nebyli tím, čím se nakonec stali. Vše začalo před téměř šedesáti lety v Liverpoolu, kdy se všichni členové Beatles narodili. Na rozdíl od Johna a Paula nebyl George Harrison vystaven žádným traumatizujícím zážitkům, prožil si v podstatě bezproblémové dětství i dospívání. A to navzdory ne zrovna utěšené finanční situaci, v níž se rodina nacházela. Otec, původně jezdil na moře a docela vydělával, skončil jako průvodčí v autobusu s nevysokým platem. Harrison prošel bez problémů základní školou, na střední ale začaly problémy. Oblékal se a choval jako rebel, což nelibě neslo jeho okolí i učitelé. S pubertou přišel také zájem o hudbu a první kytara. George ji dřel jak mohl a brzy se dostavily první výsledky. Se skupinou "The Rebels" vystoupil v klubu pro veterány. Sice žádná sláva, ale Georgeova hra na kytaru udělala dojem na Paula McCartneyho, který se s Georgem seznámil v autobuse. Noví kamarádi začali společně hrát a zpívat u Harrisonů doma, společně jezdili stopem na prázdniny. Záhy se měl na scéně objevit i další z legendární čtveřice: John Lennon. Toho si Paul všiml v červenci 1957 na zahradní slavnosti, kde vystupovala Johnova kapela "The Quarry Men". Paul byl záhy přijat do kapely, ale amatérská skupina, složená převážně z Lennonových spolužáků začala upadat. Jedinou zaznamenáníhodnou událostí té doby tak je příchod patnáctiletého George Harrisona do party v březnu 1958. Základy Beatles tak byly v podstatě na světě. Skupina postupně mění názvy na "The Beatals", pak na "The Silver Beatles" a konečně na "The Beatles". Její obsazení se postupně mění: kromě pevné trojky Lennon, McCartney, Harrison se ve skupině vystřídají bubeníci Tomy Moore a Pete Best, jež nakonec nahrazuje poslední příchozí Ringo Starr. Při první schůzce v nahrávacím studiu producent mladíky vyzval, aby mu sdělili, co se jim nelíbí. "Tak za prvé, nelíbí se mi vaše kravata," reagoval Harrison. Martin si vtipné Beatly rychle oblíbil. Na desce Abbey Road Harrison zazářil tak, že zastínil ústřední autorskou dvojici Lennon - McCartney. Písně Something a Here Comes The Sun se staly nesmrtelné stejně jako starší Harrisonovy Beatlesovské skladby While My Guitar Gently Weeps nebo Taxman. V této písni rozezvučel Harrison indický nástroj sitár a přitáhl Beatles k magické východní hudbě. Všichni pak odjeli meditovat do Indie k jogínovi Maharišimu, z něhož se vyklubal tak trochu podvodník. Harrison se ve své víře nenechal ničím zviklat a i nadále se věnoval meditacím. "Buddhismus odemkl obrovská vrata, která vedla do skrztých prostor mého myšlení", přiznal po letech. Později se stal vyznavačem hindského boha Krišny, jehož zájem se projevoval i značnými finančními dary. Rozpad Beatles roku 1970 Harrison veřejně přivítal. Ve skupině se cítil jako černý kůň vzadu a beatlemanie ho silně deptala. jakmile se mu uvolnily ruce, vyrazil na sólovou dráhu a v roce 1970 vydal své nejlepší dílo All Things Must Pass. I když mocně odstartoval, nakonec dobíhal v závěsu za mnohem úspěšnějšími kolegy Lennonem a McCartneyem. Do dějin se Harrison zapsal také charitativním Koncertem pro Bangladéš, první opravdu velkou akcí svého druhu. V srpnu 1971 Harrison rychle zorganizoval dva koncerty v newyorské Madison Square Garden. Üčast Boba Dylana či kytaristy Erika Claptona přispěla k mnohamilionovému výdělku. Koncem roku 1999 vnikl do jeho domu pomatenec Michael Abram, který na Harrisona zaútočil nožem. Tehdy se ještě dokázal ubránit. Již předtím byl silný kuřák Harrisson v roce 1997 operován na rakovinu hrtanu. Později mu lékaři našli zhoubné nádory na plicích a mozku. V nerovném zápase nakonec zákeřné chorobě podlehl. "Smrt, to je jako když si člověk jenom vezme jiný kabát," prohlásil kdysi. "Duch žije dál." - maň -
Na začátek

Jaromír Nohavica

 (* 7. 6. 1953) Mýtus českého folku. Zásluhou písniček, které znají a zpívají statisíce mladých i starších. a také zásluhou "úředních" konfliktů, kterých během své písničkářské dráhy (od r. 1983) nastřádal jako sotvakterý muzikant. Obvyklý důvod problémů: nedodržení scénáře schváleného agenturního pořadu, rýpavé písně, rýpavé řeči mezi písničkami... Koncerty dle schváleného scénáře, písničkáři bez možností improvizace, schvalovací komise z nemuzikantů - dnes už to zní absurdně... Když se v takovém soukolí ocitne navíc takový bohém, nespoutaný, náladový a nevyzpytatelný živel jako Nohavica, musí dřív nebo později dojít ke skřípání zubů a zádrhelům. Nohavicova sláva nakynula na plzeňských Portách, s níž se pojí i jeho průšvihy. První rozruch způsobil pacifistickou písní Pánové nahoře v r. 1983. V r. 1985 byl na Portu pozván, ale pak mu nebylo dovoleno vystoupit a nakonec byl z Plzně fakticky vyhozen, snad aby svou pouhou přítomností nenarušil spořádaný průběh finále... Přesto se stal v diváckém hlasování osobností Porty. Také se stalo, že do finále autorské soutěže byla vybrána jeho protiválečná píseň Krajina po bitvě. Ale na místě pak někdo rozhodl, že ve finále nesmí zaznít. Protože je od Nohavici... Tematicky je záběr Nohavicových písniček asi nejširší ze všech folkařů: "Chci poznat a zkusit co nejvíc," říká. V jeho textech jsou náměty z naší i cizí historie, láska, válka, sport, všední problémy dneška, politika, deprese... Překládá a stejně náramně tlumočí písně Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého, píše básničky, říkanky... Stal se živoucí legendou, která svými písněmi rozdává smích a radost, ale i smutek a pláč. Vyjadřuje v nich jak svůj pohnutý životní osud (alkoholismus, bolševické represe...), tak i světlé životní okamžiky, které mu dodává především jeho manželka a dvě děti. Nohavicův názor na sebe: "Mé plus je v tom, že natolik dobře znám svá mínus, že s nimi mohu bojovat". Nejvyšší životní hodnota: "Láska". Tak to je stručná charakteristika bývalého dělníka v železárnách, pozdějšího knihovníka a nynějšího písničkáře Jarka Nohavici. - maň -
Na začátek

Pepa Nos

 Narodil se 16.5.1949 v Šumperku. Dětství prožil ve Vidnavě, ZŠ tamtéž. Od roku 1969 po rok 1974 studuje angličtinu a francouzštinu na univerzitě v Praze. V roce 1974 se začíná živit zpíváním, přeruší studium a činí tak do roku 1982, kdy mu Státní bezpečnost sdělí, že se nadále zpíváním nesmí živit (doslovná citace příslušníka StB). V roce 1982 proti němu tajná komunistická policie zahajuje trestní řízení na základě vykonstruovaných obvinění z hospodářské kriminality (nedovolené podnikání, příživnictví, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví). V orwelovském roce 1984 ho totalitní soud odsuzuje na dva roky. Tehdejší režim ho chce mít ve vězení! Kauzu "Josef Nos" přebírá nový senát, mezitím se uvolňují poměry v tehdejším SSSR. V roce 1985 je Josef Nos zproštěn obvinění. Soudní pronásledování za jeho písně a názory končí po téměř dvaceti stáních. Dnes Pepa Nos opět pravidelně vystupuje, často společně s bratrem Karla Kryla - Janem Krylem. - maň -
Na začátek





© Copyright Martina Průdková a Jakub Jura, All Rights Reserved.
Graphic design Martina Průdková, Webmaster Jakub Jura
Oficiální internetová stránka tábornického klubu České tábornické unie 'Káňata', Na Hroudě 667/21, Praha 10 - Strašnice, PSČ 100 00.