Táborová hra Žebráky 2002

Tilie

V dobách, kdy pro lidi ještě nebylo těžké rozmlouvat se stromy a se zemí, kdy si příroda a lidé spolu rozuměli natolik, že věděli, co od sebe navzájem očekávat, co žádat, na co se ptát a o co prosit, celý život se zdál jednodušší a čistší. Když se nedařilo, lidé si šli pro radu a pro pomoc na tajemná místa své země, kde odjakživa promlouvali a někdy se i zjevovali různí dobří duchové a přírodní mocnosti. Někdy jim dokázali pomoci, někdy ne, ale život šel vždy nakonec zas dál a lidé dál s láskou a s respektem hleděli k přirozeným silám své země a žili s nimi v míru. Zlo se sžíralo závistí a vztekem, protože zatím mu nikdo neuvěřil natolik, aby mu umožnil do světa vpadnout v jeho plné síle. Naopak se stále znovu tříštilo a rozbíjelo o všechno, co zlem není. A tak raději jen zůstávalo schováno v ohnivých hlubinách Země; bedlivě však sledovalo běh světa a vyčkávalo. Plynul čas a zlo se začalo vrtět a škodolibě ušklíbat poznáním, kterému došlo. Poznalo člověka a nalezlo cestičku, kudy ven. Koník byl odmalička trochu pomalejší, než ostatní děti jeho věku, a jak rostl, bylo zřejmé, že společně s jeho výškou roste i jeho pomalost a těžkopádnost. Poskakoval si krajem od vesnice k vesnici a dělal, co se mu zrovna zamanulo, šťasten tak, jak jen blázen může být. Jediným temným mrakem jeho světa bylo několik zdejších sedláků, kteří se mu někdy posmívali, a co hůře, děsili ho strašidelnými příběhy, které si kvůli němu vymýšleli, což on samozřejmě nevěděl. Koník se jim proto velmi pečlivě snažil vyhýbat. Když jednou hopsal zkratkou přez louky ze vsi do vsi, zakopl v plném trysku o něco zákeřně vykukujícího ze země. Ještě kousek letěl vzduchem a pak se rozplácl o zem. Když se zvedal, už se zase smál a zvědavě se ohlížel po příčině svého letu. Ze země na něj vykukovala hlavička figurky tvora s lidským obličejem. Koníkovi se líbila, a tak jí vytáhl a dal si jí do brašny. Radostí bez sebe se pak rozběhl dál a přemýšlel, kam figurku dát, aby se mu neztratila. Dlouho ale neudržel žádnou myšlenku a tak celou jeho mysl za chvíli naplnilo slunce a cesta pod nohama a to, co kolem ní rostlo, hlavně to, co se dalo jíst. Po pár dnech byla figurka zapomenuta docela. Koník měl v té době víc štěstí, než kdy jindy. Pak ale zmizelo, protože se mu stalo všedním. Všichni kteří ho znali na něm však pozorovali změnu. Sedlákům se ho nedařilo nikde zastihnout a pobavit se na jeho účet, ostatní nepotkávali Koníka žebrajícího u jejich domů, protože se mu nějakým záhadným způsobem dařilo lépe než kdy jindy. Měl tolik štěstí, že ani v dešti nezmokl, přestože byl venku. Lidem to vrtalo hlavou. Kdyby byl sedlákem nebo nějekým řemeslníkem, snad by se to pokusili připsat jeho šikovnosti, ale takhle? Jen soška v brašně se potutelně usmívala. Koníkovo podivné štěstí i závistivá zvědavost, které v lidech vzbouzelo, byla její záměr. Její cesta působení byla otevřena myslí člověka. Nebyla ostatně také náhoda, koho si vybrala za svého prvního nálezce a nositele. Byla vetřelcem a narušitelem přirozeného běhu života zdejších lidiček. Najednou to vypadalo, že ubohý blázen se může mít z ničeho nic mnohem lépe, než všichni ostatní. A mnohým to začalo připadat nespravedlivé. Přesto se zpočátku ještě ptali sami sebe, jestli to jen oni sami neudělali něco špatně. Proto se vydali za svými nejoblíbenějšími duchy, aby jim prozradili, co se stalo. Duchové cítili něco cizího ve svém světě, ale voda, země i vzduch byly dosud v pořádku a lidé sice nežili lépe, ale ani hůře, než dřív. Zdálo se jim tedy, že je přece jen všechno tak, jak má být. Lidé ale nechtěli, aby to tak bylo v pořádku. Lidé se chtěli mít lépe, protože bylo přeci zřejmé, že to jde. A tak dál prosili duchy, aby jim to umožnili. Duchové ale nemohli a vlastně ani nechtěli takto pomoci. Lidé byli dotčeni a zmateni, měli pocit, že se jejich dobří duchové od nich odvracejí. Mračili se a časem se v jejich očích rozsvítil oheň vzteku. Scházeli se v noci, horlivě debatovali a jednou se konečně rozhodli vzít osud do vlastních rukou a vydali se najít Koníka. Byl v jedné ze stodol a řečí všech těch lidí byl pořádně zmaten. Nemohl pochopit ani jejich slova, ani jejich úmysly. Zpočátku se jen snažili vyzvědět, v čem spočívá jeho kouzelné štěstí, ale po chvíli jim došla trpělivost a rozhodli se to zjistit sami a začali Koníka prohledávat. Čekali nějaký talisman nebo amulet nebo něco na ten způsob. Koník měl ale dost málo svých věcí na to, aby se ještě nechal okrást, jak to v jeho očích vypadalo, a zoufale se bránil. To už byli lidá rozzlobeni, v bláznově chování hledali nepřející zpupnost, kterou jim nechtěl dopřát stejné štěstí, které potkalo jeho. Strhla se pranice a chaos a když ten pak ustal, Koník ležel na zemi mrtev. Lidé na chviličku utichli a zmateně se zastavili, ale stejně rychle začali mrtvého prohledávat. Usmívající se sošku našli snadno a okamžitě odtušili, že ona je oním nositelem Koníkova štěstí. Strhla se nová hádka, kdo vezme figurku k sobě. Dalšímu neštěstí zabránil jen jeden z moudřejších, když rozhodl, že ji umístí k obecnému užitku na jednom ze zdejších magických míst. Doufali, že tak bude prožívat štěstí celý kraj. Měli pravdu, soška ale rozhodně nehodlala dopřávat své výhody všem a stej-nou měrou. Vybírala si tak, aby vyvolala další závist a nespokojenost. Ti, kterým se její moci nedostávalo proto začali vytvářet její napodobeniny a zabírat jimi další a další stará magická místa. A aby na tom byli ještě lépe než ostatní, pokoušeli nové modle obětovat. Tak zem začala vstřebávat i čerstvou krev. Zpočátku jen zvířecí. V celé zemi přibylo loupeží, hádek a krvavých sporů, přátelské vztahy se zpřetrhaly. Lidé se nebáli sáhnout k vraždě, mučení, násilí pro dobytí svých cílů. Ale jinak se měli dobře. To co je dříve někdy trápilo bylo pryč. Stále méně myšlenek museli věnovat vlastní obživě, počasí nabo úrodě. Bylo mnoho jiných cest, jak si obstarat blahobyt a naplnit svůj čas. Tváře sošek se šklebily radostí a rostoucí silou. Potom začaly mizet, až zbyl jenom škleb. I ten pak poteměl, protože lidé přestali být důležití a tvář modly se proměnila v tvář země, ve kterou své okolí proměňovala. Vše co mělo růst usychalo, neboť voda i déšť byly hnilobné a černé. Vše živé, co spíše cítilo než promýšlelo, uprchlo pryč. Poblíž oltářů se v noci ozývaly děsivé skřeky a zoufalý jekot. Noc se stala nebezpečná, protože často nosila smrt. Jednou pak namísto dne noc prostě zůstala. Byla jen šedá tma, děs, oheň a smrt. A potom prázdnota a přízračné ticho, když už nebylo co ničit. Časem se Temnota začala stahovat a hledat nové místo pro svůj zrod. Země se zvolna prosvětlovala Slunečními paprsky. Neměly ale na co svítit, protože zbyly jen prach a trosky, ohořelá těla a pahýly stromů. Nebyl ani nikdo, kdo by to vše mohl spatřit. Jako temné pomníky zla zůstala jen krvavá obětiště. To byl konec Tilie, země stromů, lidí a čistého života.



Tak zní legenda o konci země Tilie, jež byla kdysi zničena temnými silami, které pomohli vyvolat sami její obyvatelé. Několika málo Tilianům, našim předkům, se však podařilo blížící se zkázu včas rozpoznat a ze země upr- chnout. My se nyní vracíme právě do této země našich předků. Naším úkolem je vyčistit Tilii od všeho zla, které zažehli naši předci a vrátit do země život.



Vyplňte následující úkoly:

1) Vyberte si jméno a povolání svého předka.


2) Vytvořte jeho stručnou charakteristiku.


3) Vymyslete, kde pobýval – použijte historickou mapu Tilie.


4) Napište jeden den z jeho deníku.


5) Vymyslete, kterých dobrých a špatných činů se dopustil (3 / 3).


6) Vymyslete, jakými dobrými skutky můžete zastavit nebo odčinit zlo, které váš předek spáchal.


7) Vymyslete, jak pokračovat v dobrých a správných věcech, které váš předek v Tilii konal.


8) Osvojte si nějakou znalost či dovednost, kterou váš předek musel mít (konzultujte s vedoucím).


9) Napište stránku deníku z posledního dne, který váš předek v Tilii strávil, než ji opustil.


10) Jak víte, vaši předci vyznávali jisté jednoduché, ale čisté a nezkažené nábo-ženství vycházející ze síly stromů. Vyberte si nějaký druh stromu, nakreslete si svůj mystický strom a na táboře si najděte svůj totemový strom

© Copyright Martina Průdková a Jakub Jura, All Rights Reserved.
Graphic design Martina Průdková, Webmaster Jakub Jura
Oficiální internetová stránka tábornického klubu České tábornické unie 'Káňata', Na Hroudě 667/21, Praha 10 - Strašnice, PSČ 108 00.